Modlitba k Životu

Živote,

dopřej jim zoufalou snahu porozumět, dokud nezbude jen zmatek,

a v jádru toho zmatku odhal jasnost jim vlastní.

Učiň je odvážnými odebráním všech nadějí,

a nechej je plakat, dokud je břicha nerozbolí,

dokud jejich slzy nepřejdou ve smích.

Miluj je tím, že je zničíš.

A až budou osamělejší než kdy předtím,

odhal jim tak důvěrné pouto, jaké si nedokáží ani představit.

Nech je trpět, dokud nebudou příliš unaveni na další boj s Tebou,

nechť je jejich bolest tak silná, že se všechny jejich představy obrátí v prach.

Nikdy je nenech najít to, po čem tolik pátrají,

ale i přesto nechť hledají stále dál,

jako by na tom závisel jejich život.

Dej jim dost času na čtení jejich knih a naslouchání učitelům,

dej jim čas vybudovat hory vědomostí,

dej jim jistotu, pýchu a pocit bezpečí.

A potom nechej jejich knihy shnít,

z jejich učitelů udělej pokrytce,

a donuť je pochybovat a zapomenout všechno, čemu se kdy naučili.

Všechno.

A nechej je stát samotné, tváří v tvář Tobě,

nahé a bez ochrany,

a nechej je třást se,

dokud se nepochčijou a neposerou strachy,
dokud neodpadne veškeré pozlátko.

A potom jim svěř to velké tajemství,

že jsou milováni slovy nepopsatelným způsobem,

v jejich odhalenosti, jejich neúspěchu, v jejich nevědomosti,

ve všem, od čeho se snažili utéct.

Že jsou Tebou.

Že tvoje tvář je jejich tváří.

Že se vlastně nikdy nic hrozného nestalo.

Ta se Jeffovi Fosterovi povedla a je férová.