Čtyři dny do Vánoc

Čtyři dny do Vánoc. Topím se v chladu ulice uvnitř proudu vrcholícího nákupního šílenství přímo před mým oblíbeným knihkupectvím. Vcházím do hřejivé atmosféry, zdravím obsluhu za kasou a jen koutkem oka vnímám všechnu tu vánoční výzdobu, zatímco setrvačností zvyku mířím do jediné sekce, která mě tu kdy skutečně zajímala - do ezoteriky, duchovna, self-help a new-age.

Stejně jako tomu několik posledních let při sporadických návštěvách bývá, oči mi šilhají k regálu s kuchařkami nalevo, ale dnes nepodlehnu nutkání listovat luxusně naaranžovanými dobrotami a pozornost obracím zpět do prostoru, který byl mým útočištěm tolik dlouhých let. Dnešek je totiž trochu jiný...


Když jsem včera večer odcházel z domu, hrábl jsem do šuplíku pro nějaký papír, abych případně mohl pokračovat v překládání UGho mimo domov, kdyby se naskytla příležitost. Právě v ten moment - po několika letech temna - znovu spatřil světlo světa můj starý "deník" - v uvozovkách proto, že přes šest let dlouhé období mého života z jeho volné kapacity neukouslo více než chabých 10 listů, jejichž obsah navíc tvořila pouze směsice milostných eskapád, filosofických úvah a "duchovních návodů".

Evidentně jsem nebyl jen líný pisatel a myslitel, ale taky žádnej Casanova.

I to málo ale stačilo k tomu, aby mi listování popsanými stránkami připomnělo, jak moc pro mě tyhle věci dřív znamenaly (teď nemyslím sukně, ale duchovno), jak hluboce jsem tomu byl oddán i přes svou lenost cokoli seriózně praktikovat a kolik tisíců hodin, den za dnem, rok za rokem, jsem tím strávil.

Úplně jsem zapomněl na to, jak nešťastný jsem býval - téměř každou minutou, kdy jsem byl vzhůru a často i ve snech - věčně nespokojený, plný otázek, stále se snažící někam uniknout.

Oči mi při čtení přelétávají mezi zoufalými výkřiky žárlivosti vůči bývalým přítelkyním a mezi zaručenými radami k dosažení věčného štěstí. Nechybí klasiky jako tipy k udržení mysli v přítomnosti, rady ohledně toho, jak pamatovat na hluboké dýchání, jak být za všechno vděčný, jak správně přemýšlet, jak dosáhnout tiché mysli a podobně.

Tyhle dvě kategorie - holky a duchovno - sem tam proložené vzpomínkami na záchvaty panického strachu, které mě několik let sužovaly a které mě k duchovním věcem prakticky přivedly a které mi značně komplikovaly působení na té druhé, značně zábavnější frontě. Na pouhých 10 dvojstran formátu A5 celkem silná káva - a to jsem v deníku nepokračoval během oněch "neduálních let", které následovaly, to by asi bylo hodně poučné čtení.

Tady je pro zasmání v nezměněné podobě doslovný přepis několika bodů mého "duchovního desatera" starého zhruba 6 let:

"Přestaň myslet na budoucnost, zapomeň na minulost a přijímej změny.
Žij vědomě - promýšlej každý čin a každé slovo.
Nic neočekávej a na nic nemysli.
Vše má svůj důvod, buď za vše vděčný.
Každá myšlenka je tvůrčí.
Najdi v sobě ticho!"

O pár stránek dál nacházím popis snu, který jsem měl těsně po čtení Síly Přítomného Okamžiku od Tolleho. Ve snu jsem byl skutečně zoufalý, protože jsem oslepl, ale když jsem se vzbudil, zjistil jsem, že mi vlastně celou dobu do tváře svítilo ranní slunce, což jsem si následně samozřejmě vyložil, jak jsem to taky popsal, jako "symbolickou paralelu ke tmě/světlu z knížky". Popravdě už nevím, co se tam o tom psalo, ale nejspíš nějaká ta šťastná přítomnost, které se už konečně blížím a brzy ji dosáhnu. Jak jsem si nemohl všimnout té ironie? :))

Jelikož jsem lajdák, další zápis přišel až za další 2 roky, v době, kdy se mi celkem dařilo na obou polích působení: byl jsem rok a půl šťastně zadaný a duchovně velmi "vyspělý" a moudrý, ale začínal jsem cítit, že tomu něco chybí a že se to začíná opět pomalu rozpadat:

"Abych o to nepřišel, jak říká xxxxx [to byl můj 'duchovně vyspělejší' kamarád, který mi celou tu dobu sloužil jako takový průvodce životem; můj malý osobní guru]: jestli se člověk směje a je šťastný nebo se mračí a má se blbě nezáleží na nikom jiném, nejde o vliv prostředí a životní okolnosti, ale o uvědomění si vlastní síly a odpovědnosti, takže jde o vědomé rozhodnutí, né o neovlivnitelnou náhodu...

Musím se to pokusit udržet, za každou cenu - každou vteřinu, každý okamžik!"

Když to čtu dnes, docela mě z toho mrazí. Asi dokážete odhadnout následující vývoj, ke kterému snaha "udržet si to dobré za každou cenu" včetně poctivě dodržované sexuální abstinence naordinované s vidinou dosažení Pravdy nevyhnutelně vedla.

Následuje zápis hned z dalšího dne, ze kterého ještě přímo čiší to nezdolné odhodlání, omluvte mou francouzštinu:

"Tý voe, den po tom a už to zase seru, fakt kus kreténa. Musím věnovat čas smysluplné kontemplaci."

... a zápis z následujícího měsíce:

"Ty pičo, moc nekontempluju..." + popis toho, jak se to přes všechno vynaložené úsilí sesypalo na obou frontách a jsem opět totálně v hajzlu, spláchnutý neštěstím.

Když jsem ráno tyhle stručné, ale poměrně úderné zápisky dočetl, uvědomil jsem si dvě zajímavé věci:

• hovado jsem býval vždycky, takže se ničemu nedivte, není to vůbec nic nového

a ještě o něco zajímavější:

• byl jsem celou mou "spirituální kariéru" hluboce, upřímně nešťastný člověk

A to všechny zápisky pocházejí z těch světlejších, proti ještě dřívější době, kdy jsem ujížděl na křesťanství, přímo zářivých časů.

Celou tu dobu jsem byl neotřesitelně přesvědčený, že musím něco kouzelného najít a udržet si to, aby onen pocit neúplnosti a neutěšenosti konečně jednou provždy zmizel.

A v tomhle mi byly spiritualita a esoterika dokonalými společníky - nikoli však v nalézání, ale v nikdy nekončícím hledání. Vzorů, cílů i metod k jejich dosažení na tisíce let dopředu... zkusit tohle, zkusit támhleto, nic z toho nefunguje, tak snad mě zachrání tohle učení, tahle nauka, tyhle informace...

Čtyři dny do Vánoc a já znovu stojím před regály s knihami o komunikaci s anděly, o Tajemstvích, o afirmacích, o vnímání energií a otevírání čaker, o pravé Lásce, o nalézání smyslu života a jeho prožívání v přítomném okamžiku a poprvé vidím zcela jasně onu skutečnou podstatu, ono nevyřčené a málokým přiznané poselství, které sjednocuje všechny ty na první pohled tak rozdílné duchovní směry:

"Co je nestačí,

tohle přece nemůže být ono,

musíš nejdřív alespoň... "

Tohle je veškerá spiritualita v kostce - i ta vaše oblíbená - jakkoli se vám to nelíbí.

Zbývají čtyři dny do Vánoc, nacházím se v new-age oddělení mého oblíbeného knihkupectví a jak se po více než deseti letech od mé první zakoupené knihy ukázalo, tohle bylo vždycky ono a nemusel jsem pro to vůbec nic, natož cokoli z toho číst.

Kdyby existovala opravdu upřímná kniha zabývající se čistě tímhle sdělením, byla by buď kurevsky krátká, nebo by se autor musel hodně opakovat. Tak jako tak by nepatřila mezi bestsellery - prodává se jen nikdy nekončící dosahování iluze. Kéž bych na nějakou takovou ale před lety narazil. Nepochybně bych si za tu dobu užil mnohem více srandy a méně trápení - tohle je jediné, co v souvislosti s tím cítím, žádná velká lítost se nekoná.

Možná ji sám napíšu. Bude stát na tom, co bych rád vzkázal své mladší verzi, bude vulgární a pro čtenáře bude silně depresivním zážitkem, představuji si ji asi takhle:

Úvod:
Proč sis to koupil? Proč to vlastně čteš? Co si od toho slibuješ? K čemu? Za čím se ženeš? Kdo ti řekl, že to tak je a co ti to přinese? Proč tomu věříš?! Co když není co najít, není čeho dosáhnout? Co když ti samotná snaha znemožňuje uvidět, že nic najít nepotřebuješ, že je všechno v pohodě? Žij proboha, užívej si, žádný zázrak nikdy nepřijde a touha po něm ti znemožňuje uvidět, že ani nemusí, buď upřímný a přiznej si, že nemáš vlastně ani tušení, co hledáš a co chceš. Jen na malou chvíli buď k sobě upřímný...

Strana 3 - 582, podle toho, kolik by se vydavateli zamlouvalo, klidně tam ctrl+c a ctrl+v nastřílím víc textu, než je v Bibli:
Není co najít. Tohle je ono. Tohle, přesně tahle chvíle. Není čeho dosáhnout, právě tohle, co teď je, ať je to cokoli, ať je to sebevětší sračka, je to, po čem celou dobu toužíš. Není co najít, není co získat a nikdy nedosáhneš toho, po čem toužíš a pokud ano, bude to jen dočasná úleva... tohle je ono... tohle...  tohle je konec zbytečného hledání.