U.G. - Tajemství osvícení, část 3.

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 3.

- (UG říká, že už nikdy nenavštívil Ramanu ani ostatní "z těch spirituálních lidí" a nikdy poté nesáhl na žádnou duchovní knihu z jiného důvodu, než bylo učení se na zkoušky z filosofie.)

Teprve pak jsem začal skutečně hledat. Všechny náboženské vlivy byly ve mně. Začal jsem pátrat. Několik let jsem studoval psychologii a taky filozofii (východní a západní), mysticismus, moderní vědy – všechno, celé spektrum lidských vědomostí, začal jsem pátrat na vlastní pěst. Hledání stále pokračovalo a mojí otázkou bylo „Co je ten stav?“, a ta otázka byla intenzivní sama o sobě. „Všechny tyhle vědomosti mě neuspokojují. Proč to všechno vlastně číst?“ Psychologie byla jedním z předmětů mého magisterského studia – bohužel byla v té době v osnovách. Zajímala mě právě z toho důvodu, že jsem se o mysl vždy zajímal: „Kde je ta mysl? Chci se o ní něco dozvědět. Tady, uvnitř sebe, nevidím žádnou mysl, i když všechny tyhle knihy mluví o mysli.“ Jednoho dne jsem se na to zeptal svého profesora „Pořád mluvíme o mysli. Víte vy sám, co to mysl je? Učíme se tolik knih – Freuda, Junga, Adlera a celou partu. Tohle všechno je mi známo – dokážu si přečíst definice a charakteristiky, které jsou v knihách – ale víte vy sám něco o mysli?“ Odpověděl mi: „Neptejte se tak nevhodně (smích). Jsou to nebezpečné otázky. Pokud chcete splnit zkoušku, dělejte si poznámky, naučte se je a napište je správně do testu – a obdržíte váš titul. „Nezajímá mě titul; rád bych zjistil, co je to mysl.“

- (Jeho dědeček zemřel a UG odešel z Univerzity Madras bez dokončení studia. V roce 1943 se oženil.)

Poté jsem díky společné minulosti začal spolupracovat s Teosofickou Společností. Po dědovi jsem zdědil Tesofickou společnost, Jiddu Krishnamurtiho a spoustu peněz. Díky tomu to pro mě bylo v té době snadné: měl jsem dostatek financí - padesát nebo šedesát tisíc dolarů, takže jsem se takovým věcem mohl věnovat. Pracoval jsem pro Teosofickou Společnost jako přednášející (a nakonec byl UG zvolen Generálním Tajemníkem  Teosofické Společnosti v Indii), ale nikdy jsem do toho nevložil srdce. – „všechno jsou to jen druhořadé informace. K čemu to je, pořádat přednášky?“ Byl jsem v té době velice dobrý řečník, teď už nejsem. Býval jsem prvotřídní řečník, přednášel jsem všude, na všech možných pódiích, na všech indických univerzitách. „Tohle pro mě není upřímné. Každý, kdo má mozek, dokáže posbírat tyhle informace a potom je ze sebe vyvrhnout. Co to dělám? Proč plýtvám časem?  Tohle není moje práce, nedělám to pro obživu. Pokud vás to živí, potom to dokážu pochopit, opakujete jako papoušek a vyděláváte si na živobytí; ale já to nedělám kvůli penězům. I přesto mě tyhle věcí zajímají.“

Poté (na konci 40. let 19. století, když se UGho čas s Teosofickou Společností téměř naplnil) se na scéně objevil J. Krishnamurti. Zrovna se vrátil ze Spojených Států a začal s jeho novým typem…

O: Jste příbuzný Krishnamurtiho?

UG: „Krishnamurti“ je jméno, které dostal, nikoli jméno rodiny. Tím je Jiddu – „Krishnamurti“ je velice běžné jméno – Jiddu Krishnamurti.

Začal jsem se o něho zajímat. Poslouchal jsem ho nějakých sedm let, pokaždé když přijel. Neznali jsme se osobně, protože celá situace okolo „Světového Učitele“, jak mu bylo přezdíváno, vytvořila jistý odstup. „Jak může být Světový Učitel vytvořen? Světoví Učitelé se rodí, nejsou vytvářeni“ – takhle jsem se na to díval. Byl jsem dobře obeznámen s tímto prostředím, s celým tímhle byznysem. Nepatřil jsem k jeho nejbližším následovníkům, vždycky jsem byl na okraji, nechtěl jsem se do toho nikdy opravdu zaplést. I tady panovalo stejné pokrytectví, v jejich životech nebylo nic; byly prázdné – učenci, duchovní kapacity a významní lidé. „Co to znamená? Co se skrývá za tím?“

Když jednou Krishnamurti dorazil, po sedmi letech nás okolnosti konečně svedly dohromady. Vídali jsme se každý den – mluvili jsme o všem. Vůbec mě nezajímaly jeho filozofické abstrakce. Jeho učení mě neoslovovalo. Jednou jsem mu řekl: „Sebral jsi fráze ze současné psychologie a snažíš se pomocí nich něco vyjádřit. Přisvojil sis analýzu a zjistil jsi, že nikam nevede. Tenhle typ rozboru lidi jen paralyzuje; nijak jim nepomáhá. Paralyzuje i mě.“ Má otázka zůstávala stále stejná: „Co je to, co máš? Tyhle abstraktní pojmy, které na mě házíš, o ty nemám zájem. Skrývá se něco za nimi? Co je to? Z nějakého důvodu mám pocit – nevím proč – že co se skrývá za těmito pojmy, které mi předkládáš, je to, o co se zajímám. Z nějakého důvodu mám takový pocit – i když to může být jen má vlastní fantazie – že (pokud použiji tradiční přirovnání) jsi možná neochutnal cukr, ale zdá se, že jsi ho alespoň zahlédl. Díky způsobu, kterým věci popisuješ, mám ten pocit, že jsi ho alespoň viděl, ale nejsem si jistý, jestli jsi ho i ochutnal.“

Takhle jsme spolu bojovali celá léta (smích). Bylo mezi námi několik rozdílů. Já jsem od něj chtěl jasné, upřímné odpovědi, které mi z nějakých důvodů nedával. Byl hodně defenzivní – něco se snažil ochraňovat. „Co bys tak mohl bránit? Pověs celou svou minulost na hřebík a nech ji lidem. Proč se chceš obhajovat?“ Chtěl jsem jasné, upřímné odpovědi ohledně jeho života, které mi neposkytl. A poté, ke konci, jsem stále trval na svém: „No tak, skrývá se něco za těmi abstraktními pojmy, které na mě chrlíš?“ Ten chlápek mi odpověděl: „Neexistuje způsob, jak bys to ty mohl zjistit.“ Konec – to byl konec našeho vztahu – „Pokud na to nemůžu nikdy sám přijít, tak mi to ty nemůžeš zprostředkovat. Co tu ksakru děláme? Promarnil jsem sedm let. Sbohem, už tě nechci dál vídat.“  Poté jsem odešel.

- (Bylo to nejspíše někdy v této době, kdy byl UG zmatený ze zvláštních schopností, které se u něho začaly projevovat).

Před mým 49. rokem jsem měl tolik různých paranormálních sil, tolik různých zážitků, ale nevěnoval jsem jim vůbec pozornost. Ve chvíli, kdy jsem potkal nějakého člověka, mohl jsem vidět jeho celou minulost, přítomnost a budoucnost, aniž by mi řekl jediné slovo. Nevyužíval jsem toho; divil jsem se, byl jsem zmatený – „Proč mám tuhle schopnost?“ Někdy jsem něco vyslovil a vždycky se to stalo. Nemohl jsem přijít na to, jak to fungovalo – snažil jsem se – „Jak je možné, že něco takového vím?“ Vždycky se to vyplnilo. Nezahrával jsem si s tím. Mělo to určité nepříjemné následky a někteří lidé kvůli tomu trpěli.

_______________

- (UG stále ještě cestoval a přednášel po celém světě. V roce 1955 se se svou ženou a čtyřmi dětmi přestěhoval do Spojených Států ve snaze dopřát kvalitní léčbu obrny pro jeho nejstaršího syna. V roce 1961 mu došly peníze a cítil začátek děsivých změn, které nemohl a nechtěl ovládat, a které trvaly šest let a skončily tím, čemu říkal „kalamita“, čímž nazýval vstup do přirozeného stavu.) Jeho manželství se rozpadlo. Posadil rodinu do letadla mířícího do Indie a sám letěl do Londýna. Přistál úplně švorc a začal se potulovat po městě. Tři roky žil na ulici. Jeho přátelé si mysleli, že to s ním jde z kopce, ale on tvrdí, že mu v to v té době přišlo naprosto přirozené. Později začali duchovně zaměření lidé k popsání této fáze používat mystické označení „Temná Noc Duše“, ale z jeho pohledu neprobíhal „žádný hrdinský souboj s pokušením a požitkářstvím, žádné duševní zápolení s nutkáními, žádné poetické zážitky, jenom prosté vytrácení se vůle.“)

Poté se objevoval pocit, jako bych neměl žádnou hlavu. „Kde je moje hlava? Mám hlavu, nebo ne? Zdá se, že tu nějaká hlava je. Odkud se berou tyhle myšlenky?“ – tohle jsem chtěl vědět. Hlava chyběla a jen tahle část se pohybovala. Nebyla tu žádná vůle dělat cokoli: byl jsem jako list, který je odfouknut sem, tam a všude, žijící podřadný život. Takhle to pokračovalo a pokračovalo. Konečně – nevím, co se stalo – jednoho dne jsem si řekl: „Takový život je o ničem.“ Byl jsem vlastně bezdomovec, žil jsem z milodarů některých lidí a neměl jsem o ničem ani ponětí. Nebyl tu záměr cokoli podnikat – netušil jsem, co dělám – skoro jsem zešílel. Byl jsem v Londýně, toulal jsem se ulicemi – bez místa, kde bych mohl složit hlavu – bloudil jsem ulicemi celé noci. Policisté mě vždycky zastavovali: „Nemáte kam jít? Strčíme vás za mříže.“ Takový život jsem vedl. Přes den jsem sedával v Britském Muzeu – když jsem sehnal lístek. Co tam bylo ke čtení? Čtení mě vůbec nezajímalo – knihy mě nezajímaly – ale předstíral jsem, že si čtu. Brával jsem si nespisovný, slangový slovník -  jazyk kriminálníků a nelegálních živlů – četl jsem různé slovníky. Vyplňoval jsem tím čas,  abych měl ve dne co dělat; v noci jsem šel někam jinam. Takhle to pokračovalo stále dokola.

Jednoho dne jsem seděl v Hyde Parku. Policista přišel a řekl: „Tady nesmíte zůstat. Musíte jít pryč.“ Kam jsem měl jít? Co jsem měl dělat? Neměl jsem žádné peníze – myslím, že jsem měl v kapse pět pencí. V hlavě se objevila myšlenka: „Jdi do Centra Ramakrishny.“ To je vše, tahle myšlenka z čistého nebe – možná jsem si to jen namlouval. Nic jiného než bloudit ulicemi jsem nemohl a policista mě stále sledoval, tak jsem jel metrem až na konečnou a odtud jsem šel do Centra Ramakrishny za Swamim. Řekli mi: „Teď se s ním nemůžete setkat. Je deset hodin v noci. Nepřijme vás; nikoho nepřijímá v noci.“ Řekl jsem sekretářce, že ho prostě musím vidět. Nakonec přišel. Ukázal jsem mu mé album s výstřižky – tohle jsem já: mé přednášky, reakce na přednášky z novin New York Times, má historie. Nějakým způsobem jsem měl tuhle knížku, kterou mi připravil manažer v Americe, stále u sebe. „Tohle jsem býval a stále jsem já.“ On odpověděl: „Co chcete?“ Já řekl: „Chci si jít sednout do meditační místnosti a sedět tam celou noc.“ On na to: „To nemůžete. Máme pravidlo, že do meditační místnosti nesmí nikdo po osmé hodině.“ Já mu řekl: „V tom případě nemám kam jít.“ On odpověděl: „Připravím vám pokoj. Dneska běžte do hotelu a vraťte se později.“ Tak jsem šel do hotelu. Další den jsem se vrátil v poledne, unavený. Všichni zrovna obědvali. Dali mi jídlo. Poprvé po dlouhé době jsem měl pořádné jídlo. Přišel jsem dokonce i o chuť k jídlu; zapomněl jsem, co je to hlad a žízeň.

Po obědě si mě Swami zavolal a řekl: „Hledám člověka jako jste vy. Můj asistent, který pracoval v redakci je mentálně postižený a skončil v nemocnici. Čeká mě vydání jubilejního čísla měsíčníku Vivekananda Centenary. Právě vás teď potřebuji. Mohl byste mi s tím pomoct.“ Já mu řekl: „Neumím psát. Dřív jsem snad i editoval texty, ale teď už to nezvládnu. Jsem vyřízený. Nemohu vám s ničím pomoci. On řekl: „Ne, ne, ne, společně něco zvládneme.“ Opravdu nutně potřeboval někoho se znalostmi indické filosofie a tak podobně. Mohl najmout kohokoli chtěl, ale řekl: „Ne, ne, ne, to je v pořádku. Nějaký čas si odpočiňte, zůstaňte tu, já se o vás postarám.“ Já jsem řekl: „Nechci pracovat s texty. Dejte mi místnost a já vám budu umývat nádobí nebo něco takového, ale tento druh práce nejsem schopný vykonávat.“ On odpověděl: „Ne, já si to přeji.“ Tak jsem se o něco pokusil; nebyl jsem s tím spokojený, on taky ne, ale nějakým způsobem jsme dali číslo časopisu dohromady.

Dokonce mi dával peníze, dostával jsem pět liber jako ostatní swamiové. Po dlouhé době jsem měl k útratě pět liber, takže jsem si řekl: „Co s tím budu dělat?“ Ztratil jsem smysl pro hodnotu peněz, protože jsem žádné neměl. Bývaly časy, kdy jsem klidně mohl vypsat šek na sto tisíc rupií; chvíli na to jsem neměl v kapse ani jediný pais; teď jsem měl pět liber. „Co s tím udělám?“  - tak jsem se rozhodl, že půjdu na všechny filmy, které v Londýně dávali. Zůstával jsem v centru a pracoval každé ráno, najedl jsem se a v jednu hodinu jsem šel na film. Stalo se mi, že jsem v kině nemohl najít žádný nový film. Na okraji Londýna promítali tři filmy za jeden šilink nebo tak nějak, takže jsem vyplýtval všechny filmy a utratil všechny peníze.

Sedával jsem v meditační místnosti a přemítal o všech těch lidech, kteří tam meditovali: “Proč dělají tyhle pitomosti?” V tu dobu bylo všechno tohle pryč z mého organismu. V meditačním centru se mi ale stala jedna hodně zvláštní příhoda. Ať už to bylo cokoli – možná jen má představivost nebo podobně – proběhlo to takhle: nejdřív jsem ucítil jakousi zvláštní… seděl jsem, nic jsem nedělal, díval jsem se na tyhle lidi a litoval je: „Tihle lidé meditují. Proč se snaží dosáhnout samádhi? Nic jim to nedá – já jsem si tím vším prošel – lžou sami sobě. Jak bych je mohl zachránit od toho, aby těmito věcmi promarnili celý život? Nikam  to nevede.“ Seděl jsem tam – nic, prázdno – když jsem ucítil něco podivného: v mém těle docházelo k nějakému pohybu. Najednou jsem pocítil, že se něco hýbe: nějaká energie vycházela penisem a tudy (hlavou), jako by byla děravá. Pohybovala se takto (v kruzích) ve směru hodinových ručiček, a poté v protisměru. Vypadalo to jako reklama na tabák Wills, co bývá na letištích. Bylo to pro mě hrozně zvláštní, ale s ničím jsem si to nespojoval, byl jsem vyřízený. Krmili mě, starali se o mě, nebyla tu jediná myšlenka na zítřek, i přes to ve mně byl takový pocit: „Je to zvrácený způsob života. Zvrácenost dotažená do extrému. Tohle nic neznamená.“ I přes to má hlava chyběla – co jsem mohl dělat? Pokračovalo to dál a dál. Po třech měsících jsem řekl: „Odcházím. Už to nemůžu dál dělat.“ Nakonec mi dal Swami nějaké peníze, čtyřicet nebo padesát liber. Potom jsem se rozhodl…

Víte, měl jsem pořád zpáteční letenku do Indie, takže jsem letěl do Paříže a letenku vrátil a tím si vydělal nějaké peníze, protože mi za ni zaplatili v dolarech. S těmito pětatřiceti librami jsem měl dohromady myslím něco kolem sto padesáti liber. Tři měsíce jsem žil v nějakém hotelu v Paříži a toulal jsem se ulicemi stejně jako předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že teď jsem měl v kapse nějaké peníze. Ty ale pomalu mizely. Po třech měsících jsem se rozhodl, že musím pryč, ale bránil jsem se návratu do Indie. Z určitého důvodu jsem tam nechtěl. Kvůli mé rodině, dětem, jsem byl z návratu do Indie vyděšený – to by všechno jen zkomplikovalo – všichni by za mnou chodili. Vůbec se mi tam nechtělo; bránil jsem se tomu. Nakonec… léta a léta jsem měl ve Švýcarsku bankovní účet – napadlo mě, že by na něm pořád mohly být nějaké peníze. Poslední možností bylo odjet do Švýcarska, vybrat peníze a potom se uvidí. Tak jsem  vyšel z hotelu, nasedl do taxíku a řekl: “Zavezte mě do stanice Gare de Lyon.” Jenže vlaky z Paříže do Curychu (kde jsem měl založený účet) odjíždějí ze stanice Gare de l’Est, takže netuším, proč jsem mu řekl, ať mě vysadí u Gare de Lyon. Takže mě tam dovezl a já nasedl na vlak do Ženevy.

Přijel jsem do Ženevy s přibližně sto padesáti franky na útratu. Zůstával jsem v hotelu, i když jsem neměl peníze na zaplacení. Po dvou týdnech mi dali účet: „Ale no tak, zase prachy! Co udělám s tím účtem?“ Neměl jsem žádné peníze. Vyzvracel jsem se do vlastních rukou. Jediné, co mi zbývalo, bylo jít na Indické velvyslanectví a říct: „Pošlete mě do Indie. Je konec.“ Takže odpor k návratu do Indie skončil a já šel na velvyslanectví a ukázal jim moje album: „Jeden z nejbrilantnějších řečníků, které kdy Indie viděla,“ s názory Normana Cousinse a Radhakrishnana o mém nadání. Vicekonzul řekl: „Nemůžeme takového člověka poslat do Indie na účet Indické vlády. Jak si to představujete? Zkuste sehnat nějaké peníze z Indie a mezitím můžete zůstat u mě.“ Takže jak vidíte, stále to pokračovalo. Tam jsem potkal švýcarskou ženu (Valentine de Kerven). Byla překladatelkou na Indickém konzulátu, ale toho dne byla zrovna na recepci, protože jim chyběla recepční nebo něco podobného. Začali jsme se bavit a stali se z nás dobří přátelé. Řekla mi: „Jestli chceš zůstat, můžu ti zařídit trvalý pobyt ve Švýcarsku. Pokud se nechceš vrátit do Indie, nejezdi.“ Po měsíci jsem musel z Konzulátu pryč, ale zvládli jsme to – našla pro mě domov ve Švýcarsku. Vzdala se své práce. Nebyla bohatá; měla jen nějaké peníze, její důchod, ale dokázali jsme z něj vyžít.

Přestěhovali jsme se do Saanenu. To místo pro mě mělo svůj význam. Byl jsem tu kdysi v roce 53, a když jsem tudy při svých cestách projížděl, když jsem Saanen uviděl, něco ve mně řeklo: „Vystup z vlaku a nějaký čas tu zůstaň,“ takže jsem tu byl týden. Řekl jsem si: „Tohle je místo, kde musím strávit zbytek svého života.“ Tehdy jsem měl ještě spoustu peněz, ale moje žena nechtěla žít ve Švýcarsku kvůli podnebí a pak se přihodila spousta věcí a skončili jsme v Americe. Takže tenhle nesplněný sen se vyplnil. Přestěhovali jsme se do Saanenu proto, že jsem tu vždycky chtěl žít, takže jsem tam žil. Potom si Jiddu Krishnamurti vybral z nějakého důvodu Saanen pro své letní přednášky – a tak ho začal navštěvovat. Já tam jen žil; nezajímal mě Krishnamurti ani nikdo podobný. Nic z toho mě nezajímalo. Abych to ilustroval – Valentine se mnou žila několik let před mými 49. narozeninami. Může vám dosvědčit, že jsem s ní o tomhle nemluvil – o mém zájmu o pravdu, realitu – vůbec nic. Nikdy jsem se s ní o tomhle nebavil, ani s nikým jiným. Nebylo ve mně žádné hledání, žádné pátrání po ničem, ale něco zvláštního se přesto dělo.

V tomto období (nazývám ho „inkubací“) uvnitř mě docházelo k různým věcem – bolesti hlavy - neustálé bolesti hlavy tady v mozku. Spolykal jsem nevím kolik desítek tisíc aspirinů. Nic mi nepřinášelo úlevu. Nebyla to migréna ani žádný klasický typ bolesti, ale opravdu strašlivé bolesti hlavy. Všechny tyhle prášky a mezi patnácti až dvaceti šálky kávy denně, jen aby se mi ulevilo! Jednoho dne Valentine řekla: „Cože? Piješ patnáct šálků kávy denně? Máš vůbec představu, kolik to stojí peněz? To je mezi třemi až čtyřmi stovkami franků za měsíc. Co to má znamenat?“ Každopádně to pro mě bylo hrozné.

Děly se mi různé podivné věci. Pamatuji si, když jsem si takhle třel kůži, objevila se na těle taková jiskra, vypadalo to jako fosforová záře. Valentine se vždycky vyběhla z ložnice podívat – myslela si totiž, že někdo přijíždí autem uprostřed noci. Pokaždé, když jsem se otočil na posteli, objevilo se jiskření (smích), bylo to pro mě strašně zvláštní – „Co to je?“ Byla to elektřina – proto říkám, že jde o elektromagnetické pole. Nejdříve jsem si myslel, že za to může moje nylonové oblečení a statická elektřina; ale pak jsem přestal používat nylon. Byl jsem velice skeptický kacíř, po konečky mých prstů; nikdy jsem ničemu nevěřil; i když jsem na vlastní oči spatřil nějaký zázrak, vůbec jsem si to nepřipouštěl – z takového jsem byl těsta. Nikdy mě nenapadlo, že se mi děje něco takového.

Objevovaly se velmi zvláštní jevy, ale nikdy jsem je nepřikládal osvobození nebo svobodě nebo mókše, protože v tu dobu už tyhle představy nebyly v mém organismu. Dosáhl jsem bodu, kdy jsem říkal sám sobě: „Buddha oklamal sebe i ostatní. Všichni tihle učitelé a spasitelé lidstva byli prokletí blázni – ošálili sami sebe – a proto mě tyhle věci už nezajímají,” a z toho důvodu tyhle věci nadobro opustily mé tělo. Pokračovalo to stále a stále svou vlastní cestou – podivné úkazy – ale nikdy jsem si neřekl: „No dobrá (smích), už tam budu, jsem tomu blíž.“ K tomu není žádná blízkost ani dalekost , nemůžete tomu být blíže. Nikdo tomu není blíž, protože by byl jiný, připravený. Neexistuje na to žádná připravenost; prostě vás to sundá jako tuna cihel.

Poté (duben 1967) jsem byl v Paříži a náhodou tam byl i Jiddu Krishnamurti. Někteří z mých přátel navrhovali: „Proč nejdeš a neposlechneš si starého přítele? Dneska má přednášku.“ „No dobře, neslyšel jsem ho tolik let – téměř dvacet let – půjdu a poslechnu si ho.“ Když jsem dorazil na místo, chtěli po mně dva franky. Řekl jsem jim: „Nejsem ochotný zaplatit dva franky, abych mohl poslouchat Jiddu Krishnamurtiho.

Ale no tak, pojďme udělat něco bláznivého. Pojďme do strip klubu, do Folies Bergere nebo Casino de Paris. Pojďme radši tam za dvacet franků.“ A tak jsme se ocitli v Casino de Paris a sledovali představení. Stala se mi tam další podivná příhoda: Nebyl jsem si jistý, jestli jsem tanečník, nebo na jevišti tancuje někdo jiný. Byla to pro mě hodně zvláštní zkušenost: nezvyklý pohyb tady uvnitř mě (teď je to pro mě již něco přirozeného). Nebyla to žádná oddělenost: nebyl tu nikdo, kdo se na tanečníka díval. Pochyby o tom, jestli jsem tanečník, nebo jestli je tanečník tam na pódiu mě zmátly. Z tohoto podivného zážitku, při kterém zmizelo oddělení mezi mnou a tanečníkem, jsem byl chvíli zmatený a rozrušený -  a potom jsme odešli.

Otázka: „Co je ten stav?“ pro mě byla nesmírně intenzivní – nikoli emocionálně – čím více jsem se snažil najít odpověď, čím více jsem selhával v nalezení odpovědi, tím intenzivnější pro mě ta otázka byla. Je to jako (vždycky používám tohle přirovnání) rýžové plevy. Když se zapálí hromada rýžových slupek, hoření pokračuje uvnitř; venku není vidět žádný oheň, ale když se jí dotkneš, je samozřejmě horká. Úplně stejným způsobem pokračovala otázka stále dál a dál: „Co je ten stav? Chci ho. Konec. Jiddu Krishnamurti řekl: „Nemůžeš to poznat,“, ale i přes to chci vědět, co je ten stav – stav, ve kterém byl Buddha, Sankara a všichni tihle velcí učitelé,“

Poté (červenec 1967) přišla další fáze. Krishnamurti byl opět v Saanenu a pořádal přednášky. Přátelé mě tam dotáhli a řekli: „Teď je to alespoň zdarma. Proč si ho nejdeš poslechnout?“ Já na to řekl: „Dobrá, půjdu a poslechnu si ho.“ Když jsem ho poslouchal, stalo se mi něco zvláštního – podivné tušení, že popisuje stav, ve kterém jsem já, nikoli on. Proč mě zajímalo, v jakém stavu se nachází on? Něco popisoval, nějaké pohyby, nějaké vědomí, nějaké ticho – „V tomto tichu není žádná mysl; jen činy.“ – a tak podobně. Takže: „Já jsem v tomhle stavu. Co jsem sakra dělal posledních třicet nebo čtyřicet let, proč jsem poslouchal všechny tyhle lidi, bojoval, snažil se porozumět stavu, v němž je on nebo někdo jiný, jako Buddha nebo Ježíš? Já jsem v tom stavu. Teď jsem v něm já.“ A tak jsem vyšel z toho stanu a nikdy se neohlédl zpátky.

Potom se otázka: „Co je ten stav?“ podivně přeměnila v jinou otázku: „Jak můžu vědět, že jsem v tom stavu, ve kterém byl Buddha, ve stavu, po kterém jsem tolik toužil a který jsem se od každého snažil získat? Jsem v tom stavu, ale jak můžu vědět?“

Dalšího dne (UGho 49. narozeniny) jsem seděl na lavičce pod stromem a hleděl jsem na jedno z nejkrásnějších míst na celém světě, sedm pahorků a sedm údolí Saanenlandu. Jen tak jsem tam seděl. Ta otázka tam nebyla se mnou; celá tahle bytost byla tou otázkou: „Jak můžu vědět, jestli se nacházím v tom stavu? Uvnitř mě je nějaké podivné rozdělení: Je tu někdo, kdo si je vědom toho, že je v tom stavu. Znalosti a informace o tom stavu – co jsem si kdy přečetl, co jsem zažil, co o něm ostatní  říkali –  právě všechny tyhle vědomosti jsou tím, co tenhle stav pozoruje, takže to není nic jiného, než že si tyhle znalosti ten stav projektují.“ Řekl jsem si: „Tak poslyš, starouši, po čtyřiceti letech ses nepohnul o jediný krok, pořád jsi tam, kde jsi začal. Jsou to stejné vědomosti, které vytvořily mysl, když ses na ni dotazoval. Je to stejná situace a ptáš se na stejnou otázku: „Jak můžu vědět?“ protože jsou to tyhle znalosti, je to popis toho stavu od ostatních lidí, který pro tebe ten stav stvořil. Obelháváš sám sebe. Jsi zatracenej hlupák.“ Takže nic. Ale i tak tu zůstával zvláštní pocit, že tohle byl ten stav.

Druhá otázka – „Jak můžu vědět, že tohle je tím stavem?“ – na tu jsem neměl žádnou odpověď – bylo to jako otázka ve víru – pokračovala stále dokola. A potom najednou zmizela. Nic se nestalo, otázka se prostě jen vypařila. Neřekl jsem si: „Ach můj Bože! Konečně znám odpověď!“ Zmizel i samotný stav – stav, o němž jsem se domníval, že se v něm nacházím, stav Buddhy, Ježíše – i ten zmizel. Otázka zmizela. Celá tahle věc pro mě skončila a to bylo všechno. Od té chvíle jsem si ani jedinkrát neřekl: „Teď už znám odpověď na všechny tyhle otázky.“ Stav, o němž jsem tvrdil: „Tohle je ten stav.“ – ten stav zmizel. Naprostý konec, chápete? Není to nicota, není to prázdnota, není to ani nic, žádná z těchto věcí; otázka najednou zmizela a to je zkrátka vše.

_______________

- (Zmizení základní otázky při objevení, že nemá žádnou odpověď, byla fyzikálním úkazem, říká UG, „náhlý vnitřní výbuch“, jaksi roztřišťující každou buňku, každý nerv a všechny žlázy v mém těle. S touhle explozí zmizela iluze kontinuity myšlenek; iluze, že je tu nějaký střed, nějaké „já“, které myšlenky spojuje.)

Potom už na sebe myšlenky nemohou navazovat. Spojování se přeruší a jakmile k tomu dojde, je konec. Potom už myšlenka nevybuchuje jen jedinkrát; pokaždé, když se nějaká myšlenka objeví, exploduje. Takže přijde konec téhle návaznosti a myšlenky zapadnou do svého přirozeného rytmu.

Od té doby nemám žádné podobné otázky, protože otázka se tu už nemůže udržet. Jediné otázky, které mám, jsou velice primitivní (například „Jak se dostanu do Hyderabadu?“), abych mohl fungovat v tomhle světě – a na tyhle otázky lidé mají odpovědi. Na tamty otázky nemá nikdo odpověď – takže už tu takové otázky nejsou.

Vše v hlavě se utěsnilo – pro nic dalšího nebylo v mém mozku místo. Poprvé jsem si uvědomil těsnost uvnitř mé hlavy. Takže tyhle vasany (otisky minulosti) nebo jakkoli to chcete nazývat – čas od času se snaží vystrčit hlavu, ale buňky v mozku jsou tak „těsné“ že už nemají příležitost, aby se tam udržely. Oddělenost tam nemůže zůstat, je to fyzikálně nemožné; nemusíte pro to dělat vůbec nic. Proto říkám, že když k tomuto výbuchu dojde (používám slovo „výbuch“, protože to připomíná jaderný výbuch), zanechá za sebou řetězové reakce. Každá buňka ve vašem těle, buňky v samotné dřeni vašich kostí musí projít touto „proměnou“ – nechci používat to slovo – jde totiž o nezvratnou proměnu. Vrátit se zpět nepřipadá v úvahu. O nějakém možném „úpadku“ takového člověka nemůže být ani řeč. Nezvratné: nějaký typ alchymie.

Je to jako jaderný výbuch – roztříští celé tělo. Není to jednoduché; je to konec člověka – je to tak ničivé, že vybuchne každá buňka, každý nerv ve vašem těle. Prošel jsem si v té chvíli nesmírným fyzickým mučením. Ne že byste prožili onen „výbuch“; ten nemůžete zažít – ale jeho následky, radioaktivní spad, ten je tím, co kompletně změní chemii vašeho těla.

KONEC 3. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3

_______________