U.G. - Tajemství Osvícení, část 4.

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 4.

O: Pane, vy jste určitě musel zakusit, pokud to tak mohu nazvat, vyšší roviny bytí…

UG: Proč mluvíte o rovinách? Žádné nejsou – žádné roviny, žádné úrovně. Je tu jedna zvláštní věc, která je následkem „exploze“, nebo jakkoli tomu chcete říkat: nikdy se mi ve vědomí neobjevuje myšlenka, že jsem jiný než vy. Nikdy. Nikdy se neobjevuje myšlenka, že se ode mě lišíte nebo se liším já od vás, protože tu není žádný bod, žádný střed. Pouze s odkazem na tenhle střed vytváříte všechny ostatní.


O: Z určitého hlediska se od ostatních lidí určitě musíte nějak lišit.

UG: Možná fyziologicky.


O: Řekl jste, že ve vás došlo k obrovským chemickým změnám. Jak to víte? Byl jste někdy vyšetřen, nebo je to jen váš závěr?

UG: Opožděné účinky této „exploze“ a způsob, jakým nyní smysly fungují bez jakéhokoli koordinátora nebo středu – to je vše, co o tom mohu říct. Další věcí je změna chemie – to tvrdím proto, že dokud pomocí té alchymie nedojde k celkové změně, není pro tenhle organismus možné osvobodit se od myšlenky, od kontinuity myšlenek. Jelikož tady už žádná návaznost myšlenek není, je snadné říct, že k něčemu došlo, ale co se skutečně stalo, to nemůžu žádným způsobem zjistit.


O: Možná, že mysl hraje hry a jenom si myslím, že jsem „explodovaný člověk.“

UG: Nesnažím se vám nic prodat. Je pro vás nemožné to napodobit. Je to něco, co se přihodilo mimo oblast, mimo prostor, ve kterém jsem to očekával, o čem jsem snil a v čem jsem si změnu přál, takže to ani nenazývám „změnou“. Vážně nemám tušení, co se mi vlastně stalo. Jediné, co vám popisuji je způsob, kterým funguji. Zdá se, že je tu nějaký rozdíl mezi tím, jak fungujete vy a jak funguji já, ale v základě mezi námi nemůže být žádný rozdíl. Jak by mohl? Není to možné; ale z toho, co se snažíme vyjádřit se zdá, že tu nějaký je. Mám pocit, že je tu nějaká odlišnost a jaká vlastně je - to jediné se snažím pochopit. Takže přesně takhle funguji.

______________ 

- (UG si během týdnů, které následovaly onu „explozi“, všiml zásadních změn ve způsobu, jakým fungovaly jeho smysly. Poslední den prošlo jeho tělo „procesem fyzické smrti“ [nirvakalpa sandhi], a tyto změny se staly trvalými charakteristikami.)



Potom začaly změny – od následujícího dne po sedm dalších dní – každý den přišla jedna. Jako první jsem si všiml jemnosti své pokožky, přestalo mrkání a poté se dostavily změny v chutích, čichu a sluchu. Těchto pěti změn jsem si všiml. Možná tu byly i předtím, jen jsem je poprvé zpozoroval.

(Prvního dne)
Všiml jsem si, že má kůže je jemná jako hedvábí a že má takovou zvláštní záři zlaté barvy. Když jsem se zkoušel oholit, břitva sklouzla. Vyměnil jsem ostří, ale nepomohlo to. Dotkl jsem se tváře. Pocit doteku byl jiný, stejně jako způsob, jakým jsem držel břitvu. Obzvláště má kůže – byla jemná jako hedvábí a zlatě zářila. Nic jsem z toho nevyvozoval; prostě jsem to jen pozoroval.

(Druhého dne)
Poprvé jsem zaznamenal to, že má mysl byla ve stavu, který nazývám „odpojený stav“. Byl jsem nahoře v kuchyni a Valentine připravila rajskou polévku. Podíval jsem se na ni a neměl jsem tušení, co to je. Řekla mi, že to je rajská polévka a já ji ochutnal a uvědomil jsem si: „Takhle chutná rajská polévka.“ Potom jsem sousto spolkl a vrátil se do tohoto zvláštního stavu mysli – i když „stav mysli“ není příliš dobrý výraz; byl to stav „žádné mysli“ – v němž jsem opět zapomněl, co to jím. Zeptal jsem se tedy znovu: „Co to je?“ Ještě jednou mi řekla, že se jedná o rajskou polévku. Zase jsem ochutnal, spolknul a zapomněl. Chvíli jsem si s tímhle stavem hrál. Bylo to pro mě tehdy tak zvláštní, tenhle „odpojený stav“; teď se pro mě stal normálním. Už netrávím čas sněním, strachováním se, konceptualizováním a ostatními typy myšlenkových pochodů, které probíhají u lidí, když jsou o samotě. Má mysl se zapojí pouze když je třeba, například když mi položíte otázku, když musím opravit kazeťák nebo něco takového. Zbytek času je má mysl v „odpojeném stavu“. Teď už samozřejmě mám zpět svou paměť – nejdříve jsem o ni přišel, ale teď už je zpět – má paměť je v pozadí a vstoupí do hry automaticky jen v případě, že je potřeba. Když to není nutné, není tu žádná mysl, žádná myšlenka, je tu jen život.

(Třetího dne)
Několik přátel se k nám pozvalo na večeři a já souhlasil s tím, že tedy něco uvařím. Ale z nějakého důvodu jsem nedokázal řádně cítit ani ochutnávat. Postupně jsem si uvědomoval, že se tyto dva smysly změnily. Pokaždé, když nějaká vůně vstoupila do mých nosních dírek, dráždila mé čichové centrum víceméně stejným způsobem, ať už pocházela z nejdražší voňavky nebo z kravího hnoje, bylo to stejné podráždění. Při každém ochutnání jsem taky potom cítil pouze převládající ingredienci – chuť ostatních přísad přicházela pozvolna po ní. Od té chvíle pro mě přestaly mít voňavky význam a kořeněná jídla mě přestala lákat. Cítil jsem jen hlavní přísadu, třeba čili papričky nebo cokoli to bylo.

(Čtvrtého dne)

Něco se stalo s mýma očima. Seděli jsme v restauraci Rialto a já si uvědomil silné „širokoúhlé“ vnímání, jako ve vydutém zrcadle. Předměty se přibližovaly mým směrem a takříkajíc mnou procházely; a věci, které se ode mě vzdalovaly, jako kdyby vycházely ze mě. Byla to pro mě záhada – jako by mé oči byly obrovská kamera, měnící zaostření aniž bych cokoli dělal. Nyní jsem si již na tuto záhadu zvykl. Takto nyní vidím. Když s vámi jedu v autě, jsem jako kameraman na pojízdné plošině - auta v protisměru vjíždějí do mě, auta která nás předjíždějí vyjíždějí ze mě a když se mé oči na něco zaměří, udělají to s plnou pozorností, stejně jako kamera. Další věc, týkající se mých očí: když jsme se vrátili z restaurace a přišli jsme domů, podíval jsem se do zrcadla, abych zjistil, co se to s mýma očima děje a jak byly „opraveny“. Díval jsem se do zrcadla dlouhou dobu a všiml jsem si, že jsem nemrkal. Půl hodiny nebo tři čtvrtě hodiny jsem se díval do zrcadla – pořád žádné mrkání. Bezděčné mrkání pro mě skončilo a stále to trvá. 

(Pátého dne)
Všiml jsem si změn ve sluchu. Když jsem zaslechl psí štěkot, ten štěkot vznikal ve mně. To samé s bučením krávy, pískání parní lokomotivy – najednou všechny zvuky pocházely ze mě, takříkajíc z nitra, nikoli z venku – a je tomu tak pořád.

Pět smyslů se změnilo v pěti dnech a šestý den jsem ležel na pohovce – Valentine byla v kuchyni – a mé tělo náhle zmizelo. Zkrátka nebylo. Podíval jsem se na svou ruku, (zní to bláznivě – určitě byste mě strčili do psychiatrické léčebny) podíval jsem se na ní a říkal jsem si – „Je tohle má ruka?“ O tom nebylo sporu, ale celá situace byla taková, jak ji popisuji. Takže jsem se dotkl svého těla – nic – necítil jsem nic kromě doteku, kromě bodu, kde k dotyku došlo. Zavolal jsem Valentine: „Vidíš moje tělo na gauči? Nic uvnitř nenaznačuje tomu, že je tohle moje tělo.“ Dotkla se ho: „Tohle je tvé tělo.“ Ani přes to mi tohle ujištění nestačilo a nepřineslo mi žádnou úlevu: „Co je to za podivnost? Chybí mi tělo.“ Tělo zmizelo a už nikdy se nevrátilo. Místa kontaktu je vše, co zůstalo – nic jiného pro mě neexistuje – protože zrak je naprosto nezávislý na hmatu. Je pro mě nemožné vytvořit si celistvou představu mého těla, protože kde nedochází k hmatovému vjemu nedochází ani k vjemu ve vědomí.

Sedmý den jsem znova ležel na stejné pohovce, odpočíval a užíval si „odpojený stav“. Když Valentine vešla do místnosti, poznal jsem, že to je Valentine; jakmile odešla z místnosti – konec, prázdno, žádná Valentine – „Co to znamená? Nedokážu si ani představit, jak Valentine vypadá.“ Zaposlouchal jsem se do zvuků, které vycházely ze mě. Netušil jsem, co mám s nimi společného. Zjistil jsem, že všechny mé smysly fungovaly bez jakékoli věci uvnitř mě, která by je uváděla v soulad: koordinátor chyběl.

Cítil jsem, že se ve mně něco děje: životní energie se stahovala z celého těla do jednoho ohniska. Řekl jsem si: „Došel jsi na konec svého života. Teď zemřeš.“ Potom jsem zavolal Valentine a řekl jsem jí: „Teď umřu, Valentine, budeš muset něco udělat s tělem. Předej ho doktorům – možná ho k něčemu využijí. Nevěřím na spálení těla ani pohřbívání ani nic podobného. Pro vlastní dobro se tohoto těla zbav – jednoho dne začne zapáchat – tak proč se ho nezbavit? Odpověděla: „Jsi cizinec. Švýcarská vláda nebude mít zájem o tvé tělo. Na to zapomeň.“, a odešla. Potom přišlo to děsivé směřování životní energie do jediného bodu. Ležel jsem na pohovce. Její postel byla prázdná, tak jsem se tam přemístil, protáhl se a připravil se na to.

Nevšímala si mě a odešla. Předtím ještě řekla: „Jeden den mi tvrdíš, že se změnilo tohle, další den tohle, třetí den zase něco jiného. Co to všechno znamená?“ Tyhle věci ji nezajímaly – nikdy se žádnými duchovními věcmi nezabývala – nikdy o nich ani neslyšela. „Tvrdíš mi, že zemřeš. Nezemřeš. Jsi v pořádku, silný a zdravý.“ Odešla. Potom jsem se zase protáhl a to se stále opakovalo. Všechna energie se stahovala do jednoho ohniska – kde se nacházelo, nevím. Pak přišel moment, ve kterém to vypadalo jako clona fotoaparátu, která se snaží zavřít samu sebe (tohle je jediné přirovnání, které mě napadá. Tento popis událostí se od událostí samotných dosti liší, protože v té době nebyl nikdo, kdo by v podobných slovech přemýšlel. Všechno to bylo součástí mé zkušenosti, jinak bych o tom nebyl schopen hovořit.) Clona se tedy pokoušela uzavřít a něco se snažilo udržet ji otevřenou. Za nějaký čas už tu nebyla vůle dělat cokoli, dokonce ani zabránit cloně v uzavření. Náhle se zavřela. Co se dělo poté nevím.

Tenhle proces trval 49 minut – proces umírání. Bylo to jako fyzická smrt. I teď se mi to občas stává: ruce a chodidla vychladnou, tělo je strnulé, tlukot srdce se zpomalí, dýchání také a potom přichází lapání po dechu. Do té chvíle tam jste a potom, jak se říká, naposledy vydechnete a je s vámi konec. Co se děje poté nikdo neví.

Když jsem se probral, někdo mi zrovna oznamoval, že mám telefonát. Vyšel jsem ven a sešel po schodišti, abych to vyřídil. Byl jsem mimo. Neměl jsem ponětí, co se stalo. Byla to fyzická smrt. Nevím, co mě oživilo. Jak dlouho to trvalo také nevím, nemohu o tom nic víc říct, protože to byl konec toho, komu se to dělo: nebyl tu nikdo, kdo by tu smrt mohl zakusit. Takže takhle to skončilo. Vstal jsem.

______________ 

Necítil jsem se jako novorozeně – žádné osvícení – ale co mě ten týden udivilo bylo, že ony změny v chuti, zraku a podobně se staly mou trvalou součástí. Všechny tyto události okolo nazývám „kalamitou“. Říkám tomu „kalamita“ z důvodu, že z pohledu někoho, kdo očekává něco fantastického, blaženého, plného štěstí, lásky, nadšení a podobných věcí, se to bude zdát jako fyzické mučení – s takovými očekáváními to pro vás bude kalamita. Pro mě to kalamita nebyla, ale pro někoho, kdo si představuje, že dojde k něčemu nádhernému, pro toho to kalamita bude.

Je to jako když si představujete New York, sníte o něm, chtěli byste v něm být. Když se tam potom opravdu dostanete, nic není takové, jak jste si to představovali; je to pusté, bohem zapomenuté místo, a možná ho dokonce opustil už i ďábel. Není to tím, po čem jste pátrali, po čem jste tolik toužili, ale něco zcela jiného. Co tu skutečně je, nemůžete vědět – není způsob, jak byste to mohli zjistit – nejsou tu žádné představy. V tom smyslu nemůžu nikdy říct o sobě ani o nikom jinému: „Jsem osvícený člověk, osvobozený člověk, svobodný člověk; osvobodím lidstvo.“ Osvobozený od čeho? Jak bych mohl osvobodit někoho jiného? K tomu bych se musel považovat za svobodného člověka, rozumíte?

______________ 

Osmého dne jsem seděl na pohovce a najednou přišel výbuch ohromné energie – ohromná energie roztřásla celé tělo, a spolu s ním i pohovku, chalupu a jakoby i celý vesmír – třásl se, vibroval. Takový pohyb nemůžete sami vytvořit. Bylo to neočekávané. Jestli to vycházelo zvenčí nebo zevnitř, zespoda nebo shora, nemám tušení – nemohl jsem určit polohu; bylo po všem; trvalo to hodiny a hodiny. Nedalo se to vydržet, ale nemohl jsem udělat nic pro to, abych to zastavil; byl jsem naprosto bezmocný. Pokračovalo to pořád dál, den za dnem. Kdykoli jsem se posadil, začalo to – tohle chvění připomínající epileptický záchvat nebo něco podobného. Ne tak docela jako epileptický záchvat, trvalo to mnoho dní.

- (UG ležel v posteli tři dny, jeho tělo zkroucené bolestí – říkal, že to bylo jakoby každá buňka jeho těla procházela bolestí, jedna po druhé. Podobný výbuch energie se přerušovaně objevoval během následujících šesti měsíců, kdykoli si lehl nebo odpočíval.

Tělo nijak nemohlo… tělo zkrátka cítí bolest. Je to velmi bolestivý proces. Velice bolestivý. Je tu fyzická bolest, protože tělo má své hranice – má formu, svůj vlastní tvar, takže když se objeví výbuch energie, která není vaší energií nebo mojí energií nebo Boží (nebo jí říkejte jakkoli chcete), je to jako příval vody. Energie, která tu operuje, necítí žádné hranice těla; nemá o to zájem; má vlastní setrvačnost. Je to strašně bolestivé. Není to ta extatická, blažená rozkoš a všechny tyhle nesmysly a kraviny! Je to vážně nepříjemná věc. Trpěl jsem poté měsíce a měsíce; předtím také. Každý takhle trpěl. Dokonce potom trpěl i Ramana Maharši.

Ohromný vodopád – nikoli jediný, ale tisíc vodopádů – pokračovalo to mnoho měsíců. Je to velmi bolestivý zážitek – bolestivý ve smyslu, že energie působí nezvyklým způsobem. Víte, jak máte na letištích reklamu na tabák Wills. Je tam atom: čáry míří tudy (UG předvádí). Míří po směru hodinových ručiček, proti směru hodinových ručiček a poté tudy a pak takhle. Pohybuje se uvnitř jako atom – nikoli v jediné části těla, ale po celém těle. Je to jako když ždímáte mokrý ručník, abyste ho zbavili vody – přesně takové to je, v celém vašem těle – je to strašně bolestivé. Trvá to ještě teď. Nemůžete to navodit; nemůžete to přivolat; nemůžete vůbec nic. Máte pocit, že vás to zahaluje, že to na vás sestupuje. Sestupuje odkud? Kde se to bere? Jak to přichází? Pokaždé je to jiné - což je zvláštní – pokaždé to přijde nějakým jiným způsobem, takže nemáte tušení, co se děje. Ležíte na posteli a najednou to začne – pohybuje se to pomalu jako mravenci. Myslel jsem si, že mám v posteli brouky – vyskočil jsem, podíval se (smích) – žádní brouci – tak jsem si znova lehnul a pořád dokola… Chlupy jsou zježené, energie se pomalu pohybuje.

Bolesti se objevovaly v celém těle. Myšlenka ovládala tohle tělo tak silně, že když povolila, celý metabolismus se zbláznil. Docházelo ke kompletní proměně, aniž bych se snažil cokoli dělat. Potom se změnily pohyby rukou. Obvykle máte ruce otočené tímhle směrem (UG ukazuje kterým). Tady v tom místě, v zápěstí, jsem měl šest měsíců ohromné bolesti, dokud se takhle nenatočily, a teď probíhají všechny pohyby tímto způsobem. Proto říkají, že mé pohyby jsou „mudry“ (symbolická gesta z hinduismu či buddhismu). Pohyby rukou jsou nyní oproti dřívějšku úplně jiné. Cítil jsem bolest i v morku kostí. Každá buňka se začala proměňovat a trvalo to půl roku.

Potom došlo ke změně pohlavních hormonů. Netušil jsem, jestli jsem muž nebo žena – „Co to má znamenat?“ – najednou se mi na levé straně objevilo ňadro. Děly se různé věci – nechci zacházet do přílišných detailů – existuje kompletní záznam všech těchto změn. Pokračovalo to stále dál a dál. Trvalo tři roky, než se tohle tělo dostalo do svého přirozeného rytmu.

______________

O: Můžeme zjistit, jak k tomu došlo?

UG: Ne.


O: Můžeme pochopit, k čemu došlo?

UG: Můžete si přečíst záznam událostí z mého života, to je všechno. Jednoho dne, okolo mých 49. narozenin, se něco zastavilo; následující den došlo ke změně dalšího smyslového vjemu; třetí den se změnilo něco jiného… Existuje záznam o tom, co se mi dělo. Co z toho ale budete mít? Není vám to k ničemu. Spíše je to nebezpečné, protože se budete snažit napodobit vnější projevy. Lidé tyhle věci napodobují a věří, že se jim něco děje – tohle lidé dělají. Já se choval normálně. Neměl jsem ponětí, co se děje. Byla to podivná situace. Je k ničemu zaznamenávat, co se stalo – lidé se to jenom budou snažit napodobit. Ten stav je něco přirozeného.

______________

- (Odshora dolů na jeho torzu, krku a hlavě, v místech, které indičtí duchovní nazývají čakrami, si UGho přítel všiml otoků různých tvarů a barev, které se s přestávkami objevovaly a mizely. Na spodní části jeho břicha byly otoky jako vodorovné proužky tvaru doutníků. Nad pupkem byla tvrdá zduřenina ve tvaru mandle. Nad dalším tvrdým, tentokráte modrým otokem ve tvaru velkého medailonu uprostřed hrudníku byla další, o něco menší, hnědočervená zduřenina také ve tvaru medailonu, tentokrát na spodní části krku. Tyto dva „medailony“ jako by visely z pestrobarevného, naběhlého prstence – modré, hnědé a světle žluté barvy – okolo jeho krku, jako je tomu na obrázcích Hinduistických božstev. Byly tu i další podobnosti mezi těmito otoky a vyobrazeními indického duchovního umění: jeho jícen natekl do takového tvaru, že se zdálo, jako by jeho brada spočívala na hlavě kobry, připomínající tak tradiční obrázky Šivy; těsně nad kořenem nosu se objevil otok ve tvaru bílého lotosu; v celé hlavě se rozšířily cévy a vytvořily vzorec podobný stylizovaným boulím na hlavě soch s Buddhou. Jako rohy Mojžíše a Taoistických mystiků se pravidelně objevovaly a zase mizely dva velké, tvrdé otoky. Tepny na jeho krku se rozšířily a stoupaly do hlavy jako modří hadi.)

Nechci se předvádět, ale vy jste doktoři. Na symbolismu, který mají v Indii, něco je – na kobře. Vidíte tyhle otoky? Vytvarují se do podoby kobry. Včera byl měsíc v první čtvrti. Tělo je ovlivněné vším, co se děje kolem vás; není od toho nijak oddělené. Cokoli se děje tam, děje se i tady – je tu fyzická odezva. Tohle je ovlivněnost. Vaše tělo je ovlivněné vším, co se děje kolem vás; nemůžete tomu nijak zabránit z jednoduchého důvodu - brnění, které jste si kolem sebe vystavěli, je zničeno, takže je tělo potom velice náchylné vůči všemu, co se kolem děje. Podle fází měsíce – úplňku, poloviny měsíce, čtvrtiny měsíce – tyhle otoky na tomto místě na sebe berou tvar kobry. Možná je to důvod, proč nějací lidé vytvořili všechny tyhle obrázky – Šivy a toho všeho. Proč na sebe ale berou tvar kobry? Ptal jsem se mnoha doktorů, proč je tu tenhle otok, ale nikdo mi nedal uspokojivé vysvětlení. Nevím, jestli za to mohou žlázy nebo něco podobného.

______________

Existují určité žlázy… probíral jsem to mnohokrát s lékaři, kteří provádějí výzkum žláz s vnitřní sekrecí. Tyto žlázy jsou tím, čemu hinduisté říkají „čakry“. Tyto žlázy s vnitřní sekrecí se nacházejí přesně v místech, kde si hinduisté domýšleli umístění čaker. Je tu jedna žláza, které se říká „brzlík“. Ten je velice aktivní u dětí – velmi činný – mají cítění, neobyčejné cítění. Když dosáhnete puberty, stává se nečinným – tohle o něm říkají. Když dojde k takové věci, když jste znovuzrození, tahle žláza se automaticky aktivuje, takže zase všechno cítíte. Tyto city nejsou myšlenkami, nejsou emocemi; někoho prociťujete. Když si někdo ublíží na tomhle místě, vy to na tomhle místě cítíte – nikoli jako bolest, ale cítíte to – sami od sebe řeknete „Au!“.

Tohle se mi jednou přihodilo, když jsem byl na kávovníkové plantáži: matka začala mlátit malé dítě. Byla naštvaná, šíleně rozzlobená, a řezala dítě tak silně, že téměř zmodralo. Někdo se mě zeptal: „Proč jsi nezasáhl a nezastavil ji?“ Jen tak jsem tam stál a byl jsem strašně zmatený: „Koho bych měl litovat, matku nebo dítě?“ – to byla má odpověď – „Kdo je vlastně zodpovědný?“ Oba dva byli v absurdní situaci: matka nemohla ovládat svůj vztek a dítě bylo tak bezbranné a nevinné. Tyhle pocity chvíli trvaly – přesouvaly se z matky na dítě – a potom jsem našel na na svých zádech všechny tyhle skvrny. Byl jsem součástí toho všeho (nic tím nemíním). Může k tomu dojít, protože vědomí nemůže být rozděleno. Všechno, co se tam děje, má na vás vliv – to je ovlivněnost, rozumíte? Nejde o to, že byste seděli a někoho soudili; zkrátka se objeví nějaká situace a vy jste tím ovlivněni. Jste ovlivnění naprosto vším, co se děje.

O: Vším, co se děje v celém vesmíru?

UG: To je příliš rozsáhlé. Vším, co se děje ve vašem poli vědomí. Vědomí je samozřejmě neohraničené. Pokud se tu někdo zraní, vy jste taky zranění. Pokud se tady poraníte vy, objeví se okamžitá odezva i tam. Nemůžu to tvrdit o celém vesmíru, ale ve vašem poli vědomí, v omezeném prostoru, v němž se nacházíte v daný moment, u vás dojde k odezvě – ne že byste reagovali vy sami.


A všechny tyhle další žlázy - je tu tolik různých žláz; například hypofýza – nazývají ji „třetí oko“, čakra ajna“. Jakmile přestanou zasahovat myšlenky, přebere kontrolu tahle žláza: tahle žláza dává instrukce nebo příkazy tělu; nikoli myšlenka; myšlenka nemůže dále zasahovat. (Právě proto ji nejspíše nazývají ajna – v doslovném překladu „příkaz“. Netlumočím tu; to jen tak pro představu). Vy jste si ale vytvořili pancíř z myšlenek a nedovolíte, abyste věcmi v okolí byli ovlivněni.

______________

Jelikož tady už není nikdo, kdo by používal tuhle myšlenku jako sebeochraňující mechanismus, sama vyhoří. Myšlenka podstoupí vznícení, ionizaci (mohu-li použít váš vědecký výraz). Myšlenka je vlastně jenom vibrace. Když dojde k takovéto ionizaci myšlenky, dojde k „vychrlení“ a někdy pokryje celé tělo látkou podobnou popelu. Vaše tělo je tím pokryté, když není žádná potřeba pro myšlenku. Když ji nepoužíváte, co se s ní stane? Vznítí se – to je energie – je to vzplanutí. Tělo se zahřeje. V těle se následkem toho objeví ohromné teplo, takže je tělo pokryto – vaše tvář, chodidla, všechno – touhle popelu podobnou látkou.

To je důvod, proč to popisuji ryze fyzickými a fyziologickými jednoduchými termíny. Není v tom absolutně žádný psychologický, duševní obsah, není v tom žádný mystický obsah, vůbec žádný duchovní podtext. Je nutné, abych to takhle upřesnil, je mi jedno jestli to přijmete nebo ne, to už pro mě není důležité.

______________

Tohle se muselo přihodit už tolika lidem. Tvrdím, že se to stane jednomu člověku z miliardy a vy jste tím jedním člověkem z miliardy. Nejde o něco, na co by byl člověk speciálně připravený. Nejsou potřeba žádné metody k očistě, není potřeba žádných duchovních praktik, aby se vám to přihodilo – vůbec žádná příprava. Vědomí je tak čisté, že cokoli děláte pro jeho očištění ho jenom více zašpiní.

Vědomí se musí vyplavit: musí se očistit od všech stop posvátnosti, nesvatosti, všeho. Dokonce i to, co považujete za „posvátné a svaté“ je znečištěním tohoto vědomí. Nemůžete to udělat úmyslně; jakmile se poruší hranice – k čemuž nedojde díky žádnému vašemu úsilí ani díky vašemu přání – potom jsou stavidla otevřené a všechno proudí ven. V tomto procesu výplachu máte všemožné vize. Nejde o vize mimo vás ani ve vás; z ničeho nic se vy, celé vědomí, zformuje do Buddhy, Ježíše, Mahavíry, Mohammeda, Sokrata – do podoby lidí, kteří se dostali do tohoto stavu; nikoli do významných osob, nikoli od vůdců lidstva – je to zvláštní – ale jen do těch lidí, kterým se tahle věc také přihodila.

Jedním z nich byl muž černé pleti (ne úplně černé), a v té chvíli jsem lidem dokázal popsat, jak vypadal. Poté nějaká nahá žena s poprsím a rozpuštěnými vlasy. Řekli mi, že tady v Indii byly dvě světice – Akkamahadevi a Lalleswari – byly to nahé ženy. Najednou máte dvě ňadra a rozpuštěné vlasy – dokonce i orgány se změní na ženské orgány.

Ale i tak je tu stále oddělenost – vy a forma, kterou na sebe vědomí převzalo, forma Buddhy nebo Ježíše Krista nebo bůhví koho – je to stále stejná situace: „Jak můžu vědět, že jsem v tom stavu?“ Ale tahle oddělenost nevydrží dlouho; zmizí a přichází něco jiného. Stovky lidí – nejspíše se to přihodila mnoha stovkám lidí. Je to součástí historie – tolik ršiů, někteří lidé ze západu, mniši, mnoho žen a různě podivné věci. Zkrátka všechno, co lidé prožili před vámi je součástí vašeho vědomí.

Používám výrazu „Svatí Pochodují Pryč“; ve křesťanství existuje chvalozpěv „Když Svatí Pochodují (dovnitř)“. Utíkají z vašeho vědomí, protože tam už nemohou nadále zůstat, protože ti všichni jsou nečistotou, jsou zamořením.

Vy byste mohli říct (nechci činit žádné jednoznačné závěry), že za to třeba může vliv oněch „výbuchů“ všech těch světců, mudrců a spasitelů lidstva na lidské vědomí – za to, že je uvnitř vás nespokojenost, že co je uvnitř se snaží celou dobu takříkajíc vyrazit na povrch. Možná to tak je – nemůžu nic tvrdit s jistotou. Můžete spekulovat, že tu jsou proto, aby vás do tohoto bodu dotlačili a jakmile k tomu dojde, jejich práce je hotová a oni odejdou – tohle jsou z mé strany jen dohady. K tomuhle výplachu všeho dobrého i zlého, svatého i zkaženého, posvátného i světského ale musí dojít, jinak bude vědomí neustále znečištěné, neustále nečisté. V takovém období to pokračuje stále dál – jsou jich stovky a tisíce – a poté jste vráceni zpět do primárního, prvotního stavu vědomí. Jakmile se stane čisté, samo od sebe a samovolně, pak se ho nemůže nic dotknout, nic ho už nemůže zašpinit. Všechna historie až do tohoto bodu je stále přítomna, ale už neovlivňuje vaše činy.

Všechny tyhle vize a podobně trvaly tři roky po „kalamitě“. Teď už to celé skončilo. Rozdělený stav vědomí již nedokáže fungovat; je stále v nerozděleném stavu vědomí – nic se ho nemůže dotknout. Ať se stane cokoli – myšlenka může být dobrá, špatná, může jít o telefonní číslo londýnské prostitutky… Během mého bloudění Londýnem jsem si prohlížel tyhle telefonní čísla nalepená na stromech. Neměl jsem zájem jít k prostitutce, ale tyhle věci, tahle čísla mě zajímala. Neměl jsem nic jiného na práci, žádné knihy ke čtení, nic jiného, než si prohlížet tato čísla. Jedno číslo si zapamatuju, vejde sem, opakuje se. Je úplně jedno, co sem přijde – dobré, špatné, svaté, bezbožné. Kdo tu je aby řekl: „To je dobré; to je špatné?“ - tohle všechno skončilo. Proto jsem nucen používat frázi “duchovní zážitek” (nikoli ve smyslu, ve kterém se používá slovo duchovnost): vrací vás to zpět ke zdroji. Jste zpátky v prvotním, primárním, čirém stavu vědomí – říkejte tomu “uvědomění” či jakkoli chcete. V tomto stavu se věci dějí a není tu nikdo, kdo by o ně měl zájem, nikdo, kdo by je pozoroval. Přicházejí a odcházejí svou vlastní cestou, stejně jako teče voda v Ganze: teče do ní voda z kanalizací, polospálené mrtvoly, dobré i špatné věci – všechno – ale voda je vždycky čirá.

______________

Nejzáhadnější a nejvíce zarážející částí toho všeho bylo, když začaly smyslové vjemy své oddělené kariéry. Nebyl tu žádný koordinátor, který by smysly propojoval, takže jsme měli strašné problémy – Valentine tím vším musela projít. Šli jsme na procházku, já jsem se podíval na květinu a zeptal jsem se: „Co je to?“ a ona odpověděla: „Tohle je květina“. Udělal jsem několik dalších kroků, podíval jsem se na krávu a zeptal jsem se: „Co je tohle?“ Jako dítě jsem se musel všechno znovu naučit (vlastně jsem se to nemusel znovu učit, ale všechny vědomosti byly v pozadí a nedostávaly se do popředí). Když tahle celá šílenost začala, musel jsem se sám sebe zeptat: „Co je tahle šílenost?“ – ne že bych se cítil jako šílenec. Byl jsem duševně velice zdravý člověk, choval jsem se normálně, všechno normálně pokračovalo, ale i tak jsem se musel legračně na všechno dotazovat: „Co je tohle? A co je tohle?“ To je všechno; žádné jiné otázky. Valentine také nevěděla, co si o tom má myslet. Dokonce navštívila nejlepšího psychiatra v Ženevě. Spěchala k němu – snažila ze porozumět, ale zároveň cítila, že nejsem blázen. Kdybych udělal jedinou šílenost, opustila by mě. Nikdy jsem ji neudělal; dělal jsem jen zvláštní věci. „Co je tohle?“ „To je kráva.“ „Co je tohle?“ „Tohle je tohle.“ Pokračovalo to pořád a bylo toho na nás oba příliš. Když se setkala s tím psychiatrem, řekl jí: „Dokud toho člověka neuvidím, nemůžeme vám k tomu nic říct. Přiveďte ho.“ Ale já tušil, že uvnitř došlo k něčemu úžasnému – to bylo všechno, nevěděl jsem k čemu, ale to mě nezajímalo. „Proč se ptát, jestli je to kráva? Jaký je v tom rozdíl, jestli je to kráva, osel nebo kůň?“ – tahle zarážející situace trvala hodně dlouho – všechny vědomosti byly na pozadí. I teď tomu tak je, ale už tyhle otázky nepokládám. Když se na něco dívám, opravdu nemám tušení, na co se dívám – proto tvrdím, že jde o stav nevědění. Vážně nevím. Proto říkám, že jakmile se vám to stane, ať už díky štěstí nebo nějaké zvláštní náhodě, od té chvíle se všechno děje úplně samo. Jste neustále ve stavu samadhi; nejsou tu žádné pochyby o dostávání se do tohoto stavu a vypadávání z něj; jste v něm stále. Nerad používám to slovo, takže tomu stavu říkám stav nevědění. Vážně nemáte ani tušení, na co se zrovna díváte.

______________

Není to pod mojí kontrolou – nepřipadá ani v úvahu, že bych se mohl vrátit; všechno je ukončené – probíhá a funguje to jiným způsobem (musím použít výrazů „rozdílný způsob“ abyste pochopili, o čem mluvím).

Zdá se, že je tu nějaký rozdíl. Potíž s lidmi, kteří za mnou přicházejí, je tahle: zdá se, že nejsou schopni pochopit, jakým způsobem funguji a já zase nedokážu pochopit, jak fungují oni. Jak můžeme vést rozhovor? Oba musíme zmlknout. Jak se o tom můžeme bavit? Já mluvím jako blouznící maniak. Všechno, co říkám, je nesouvisející, stejně jako když mluví šílenec – hranice mezi námi je nepatrná – proto říkám, že vám v tu chvíli buď přeskočí, nebo vzlétnete.

Není tu žádný rozdíl, absolutně žádný. Nějakým způsobem, díky štěstí, díky nějaké podivné náhodě se vám tahle věc stane (musím použít výraz „stát se“ abyste chápali) a potom je s tím vším pro vás konec.

______________

O: Liší se mezi sebou ti, kteří si to „uvědomili“?

UG: Ano, protože se liší jejich minulost. Ta je tím jediným, co je vyjadřováno. Co jiného by tu bylo? Způsob, jakým o tom mluvím, je má minulost: jak jsem s tím zápasil, o mé cestě, o tom, co následovalo, jak jsem odmítl cesty ostatních – až do té chvíle jsem byl schopen říct, co jsem dělal a co nedělal – takže to mi nijak nepomohlo.


O: Ale ostatní lidé jako vy (omlouvám se že používám ten výraz) se od nás liší. My se stále zaobíráme svými myšlenkami.

UG: Liší se – nejen od vás, ale i od všech, kteří jsou údajně v tomto stavu, a to kvůli jejich minulosti a výchově.


O: Přestože každý, kdo údajně prošel tímto „výbuchem“, je jedinečný v tom smyslu, že každý to vyjadřuje na základě vlastní minulosti, zdá se, že tu jsou nějaké společné znaky.

UG: To mě nezajímá; ale zdá se, že vás ano. Já se nikdy s nikým nesrovnávám.

______________

A tohle je už opravdu všechno. Můj životopis skončil. Už není o čem psát a nikdy nebude. Pokud lidé přijdou a položí mi otázky, já odpovím; pokud nikoli, není v tom pro mě žádný rozdíl. Nerozjel jsem „duchovní byznys“ s osvobozováním lidí. Nemám nic konkrétního, co bych lidstvu mohl vzkázat kromě toho, že všechny duchovní systémy slibující dosažení osvícení jsou hovadiny a že všechny ty řeči o dosahování psychologické změny skrze vědomí jsou jen kecy. Psychologická změna je nemožná. K dosažení přirozeného stavu může dojít pouze skrze biologickou proměnu.

KONEC 4. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3

_______________

Ještě pořád má někdo zájem?