U.G. - Tajemství Osvícení, část 6.

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 6.

Osobnost se v tomto stavu nezmění. Jste konec konců počítačem, který reaguje způsobem, jakým byl naprogramován. Je to právě vaše současná snaha změnit se, která vás vzdaluje od vás samých a zabraňuje vám ve fungování přirozeným způsobem. Osobnost zůstane stejná. Nečekejte, že takový člověk nebude nikdy rozzlobený nebo výstřední. Neočekávejte žádnou duchovní pokoru. Může být tím nejarogantnějším člověkem, jakého jste kdy potkali, protože se dotýká života v jedinečném bodě, kde se ho žádný člověk předtím nedotknul.

Je to právě z tohoto důvodu, že jej každý člověk, který do tohoto stavu vejde, vyjadřuje jedinečným způsobem vztahujícím se k době, ve které žije. Je to také důvod, proč se dva nebo více lidí žijících v tomto stavu ve stejný čas nikdy nedá dohromady. Nebudou tančit v ulicích, držet se za ruce a zpívat: „Jsme sebeuvědomělí lidé! Patříme k sobě!“

______________

Přirozené potřeby lidské bytosti jsou základní: potrava, ošacení a úkryt. Buď pro jejich získání musíte pracovat, nebo vám je někdo poskytne. Pokud jsou toto vaše jediné potřeby, není nijak těžké je naplnit. Odmítání těchto základních potřeb není znakem duchovnosti; avšak chtít více nežli jídlo, ošacení a přístřešek je neurotickým stavem mysli.

Není sex základním lidskou potřebou? Závisí na myšlence; tělo samo o sobě nemá žádné pohlaví. U muže a ženy se liší genitálie a možná hormonální rovnováha. Říct: „já jsem muž a toto je žena, přitažlivá žena“ je myšlenka. Jen myšlenka tlumočí sexuální pocity v těle a tvrdí „toto jsou sexuální pocity“. A je to právě jen myšlenka, která vytváří stupňování, bez něhož není sex možný: „Bylo by příjemnější držet ženu za ruku, než se na ni pouze dívat. Bylo by příjemnější ji líbat, než ji pouze objímat“ a tak podobně. V přirozeném stavu není žádné takové hromadění myšlenek. Bez tohoto stupňování je sex nemožný. Sex je také pro tělo nesmírně násilný. Tělo je obvykle velice pokojný organismus, a vy ho poté vystavíte obrovskému napětí a uvolnění, které vám připadají příjemné. Ve skutečnosti je to pro tělo bolestivé.

Skrze potlačování nebo pokusy o sexuální sublimaci ale nikdy nedosáhnete tohoto stavu. Dokud přemýšlíte o Bohu, budete mít myšlenky na sex. Zeptejte se jakéhokoli hledajícího, který dodržuje celibát, jestli se mu v noci nezdá o ženách. Vyvrcholení sexuálního prožitku je jednou z mála věcí ve vašem životě, která se přibližuje bezprostřednímu prožitku; celý zbytek vašich zkušeností patří někomu jinému, jsou z druhé ruky. Proč z toho děláte takový humbuk a tabu? Proč ničit potěšení ze sexu? Ne, že bych obhajoval požitkářství nebo promiskuitu; skrze abstinenci a zdrženlivost ale nikdy ničeho nedosáhnete.

______________

Musí existovat živoucí kontakt. Když odejdete z místnosti, zmizíte z mého vědomí. Takové otázky, jako kde jste nebo proč nejste tady, se neobjevují. Nejsou tu žádné představy – není tu pro ně místo – smyslové ústrojí je plně zaměstnáno věcmi, na které se dívám právě teď. Musí tu být živoucí kontakt s těmito věcmi, které se nacházejí v místnosti, nikoli myšlenky o věcech, které tu nejsou. Když jste plně „sladění“ se smyslovou aktivitou, nezbývá tu místo pro strach z toho, kdo vás zítra nakrmí, pro dohady o Bohu, Pravdě ani Realitě.

Není to tím, že by to byl vševědoucí stav, v němž jsou všechny věčné otázky lidí zodpovězeny; spíše jde o stav, v němž dotazování přestalo. Přestalo z toho důvodu, že takové otázky nemají žádnou souvislost se způsobem, kterým organismus funguje a způsob, kterým organismus funguje, nenechává žádný prostor takovým otázkám.

______________

Tělo má neobyčejnou schopnost sebeobnovy. Je to nutné, protože v přirozeném stavu smysly neustále fungují na vrcholu své citlivosti. Když se unaví, tělo projde smrtí. Je to reálná, fyzická smrt, nikoli nějaký duševní stav. Může se to stát jednou nebo vícekrát denně. Nemůžete se rozhodnout, že se to stane; přepadne vás to. Ze začátku máte pocit, jako by vám někdo podal anestetikum: smysly se stávají stále více otupělými, tlukot srdce se zpomalí, chodidla a dlaně vychladnou jako led a celé tělo ztuhne jako mrtvola. Energie z celého těla proudí do jednoho bodu. Pokaždé se to děje rozdílně. Celý průběh trvá 48 nebo 49 minut. V tomto čase proud myšlenek pokračuje, ale nedochází k jejich interpretaci. Na konci této doby „zhasnete“: tok myšlenek je přerušen. Není způsob, jak si uvědomit, jak dlouho trvá – není to zkušenost. O téhle chvíli, kdy „vysadíte“, nemůžete nic říct – nikdy se to nemůže stát součástí vaší vědomé existence nebo vědomého myšlení.

Nevíte, co vás přivede zpět k životu. Kdybyste v ten moment měli nějakou vůli, mohli byste se rozhodnout, že se již nevrátíte. Když je „zhasnutí“ u konce, proud myšlenek naváže přesně v místě, kde byl přerušen. Otupělost skončí; jasnost se navrátí. Tělo je strnulé a pomalu se začne samo o sobě pohybovat, rozcvičovat se. Pohyby připomínají spíš čínské Tai Chi než Hatha Jógu. Učedníci nejspíš pozorovali, co se děje jejich učitelům, pohyby spojili a učili stovky různých pozic – ale všechny jsou zbytečné; tyto pohyby jsou jedinečné. Ti, kteří viděli tyto pohyby mého těla říkají, že připomínají čerstvě narozené dítě. To „vypnutí“ dodává úplné obrození smyslům, žlázám a nervovému systému: po něm zase fungují na vrcholu jejich citlivosti.

______________

Neokusíte smrt, protože pro vás žádná smrt neexistuje: nemůžete zažít svou vlastní smrt. Narodili jste se? Život a smrt nemohou být oddělené; nemáte absolutně žádnou šanci poznat, kde jedno končí a druhé začíná. Můžete okusit smrt někoho jiného, ale nikoli svou vlastní. Jediná smrt je fyzická smrt; žádná psychologická smrt neexistuje.

Proč se tak bojíte smrti?

Vaše zkušenostní struktura nedokáže pojmout žádnou událost, kterou nezakusí. Dokonce očekává, že bude dohlížet na vlastní rozklad a tak přemýšlí o tom, jaká smrt bude – snaží se projektovat pocit, jaké to bude, až nebude schopna pociťovat. Aby ale mohla vaše zkušenostní struktura předvídat budoucí zkušenost, potřebuje vědomosti, podobnou zkušenost z minulosti, na kterou se může obrátit pro porovnání. Nemůžete si pamatovat, jaké to bylo neexistovat, než jste se narodili a nemůžete si pamatovat vlastní narození, takže nemáte žádný podklad pro představu vaší budoucí neexistence. Od chvíle, kdy jste si uvědomili život, jste znali i sebe a byli jste tu, takže tu pro vás je pocit věčnosti. K ospravedlnění tohoto pocitu nekonečnosti začne vaše struktura přesvědčovat sebe sama o tom, že tu pro vás bude život po smrti – nebe, reinkarnace, přemístění duše, cokoli. Co si myslíte, že se reinkarnuje? Kde je ta vaše duše? Můžete ji okusit, dotknout se ji, můžete mi ji ukázat? Co je uvnitř vás, co odejde do nebe? Co tam je? Uvnitř vás není nic než strach.

______________

Proč máte sny? Máte pocit, že je tu někdo, nějaké já, které řídí tohle divadlo vašich smyslů, tlumočí, co je uviděno, slyší a cítí, řídí oči, říká: „Tohle je krásné; tohle je nechutné. Na tohle se budu dívat, na tohle se dívat nebudu.“ Nemůžete to takhle ovládat – myslíte si, že můžete; ale tahle kamera neustále natáčí a tenhle magnetofon nepřetržitě nahrává, ať už se na nějakou věc díváte déle než na jinou, či nikoli. Když potom tělo odpočívá nebo jsou vaše myšlenky v pasivním stavu, tyhle věci se začnou vynořovat – kousek tohohle, kousek tamtoho – vytvoří to jakousi mozaiku a vy začnete snít. Když tu ten „někdo“ není, není tu nic, co by tvrdilo: „Spal jsem, něco se mi zdálo a teď jsem vzhůru.“

______________

Co je morálka? Není to následování uložených pravidel chování. Není to otázka zaujetí pozice nad pokušením nebo poražení nenávisti, hněvu, chamtivosti, chtíče a násilí. Zpochybňování vašich činů před a po jejich vykonání vytváří morální problém. Za tuhle situaci je zodpovědná schopnost rozeznávat mezi správným a špatným a v závislosti na tom ovlivňovat vaše činy.

Život je akce. Nezpochybněný čin je morální. Zpochybňování vašich činů ničí vyjádření života. Ten, kdo dovolí životu jednat svým vlastním způsobem bez ochranných manévrů myšlenky, nemá žádné „já“, které by bránil. Proč by musel lhát, podvádět, předstírat nebo páchat jakýkoli jiný čin, který jeho společnost považuje za nemorální?

______________

Co vám brání v tom, abyste byli v přirozeném stavu? Neustále se od sebe vzdalujete. Chcete být šťastní, buď nepřetržitě, nebo alespoň v tuhle chvíli. Jste nespokojení s vašimi každodenními zkušenostmi a toužíte po nějakých nových. Chcete se zdokonalit, chcete se změnit. Snažíte se něčeho dosáhnout, snažíte se být něčím jiným, než čím jste. Právě tohle vás odvádí od sebe sama.

Společnost vám předložila ideál „perfektního člověka“. Nehledě na tom, ve které kultuře jste se narodili, vám byly odkázány psané doktríny a tradice, které vám říkají, jak se chovat. Je vám řečeno, že skrze patřičné praktiky můžete dokonce dosáhnout stavu, kterého dosáhli mudrci, světci a spasitelé lidstva. A tak se snažíte ovládat vaše chování, kontrolovat vaše myšlenky, být něčím nepřirozeným.

My všichni žijeme v „myšlenkové sféře“. Vaše myšlenky nejsou vašimi vlastními myšlenkami; patří všem. Jsou to jenom myšlenky, ale vy vytváříte opačnou myšlenku - někoho, kdo tyto myšlenky myslí, a skrze toho je všechny vykládáte. Vaše snaha ovládat život vytvořila uvnitř vás druhotnou myšlenkovou aktivitu, kterou nazýváte „já“. Tento pohyb myšlenek ve vás je souběžný s pohybem života, ale je od něho oddělený; nikdy se života nemůže dotknout. Přestože jste živým tvorem, žijete celý svůj život ve sféře této izolované, paralelní myšlenkové aktivity. Odřezáváte sami sebe od života – a to je něco velice nepřirozeného.

Přirozený stav není „bezmyšlenkovým stavem“ – to je jedna z nejrozšířenějších hloupostí páchaná po tisíce let na ubohých, bezbranných hinduistech. Nikdy nebudete bez myšlenky, dokud tělo nebude mrtvola, opravdu tuhá mrtvola. Být schopný myslet je nutné k přežití. V tomhle stavu vás ale myšlenky přestanou dusit; zapadnou do svého přirozeného rytmu. Už tu nadále není žádné „vy“, které myšlenky vykládá a myslí si, že jsou jeho.

Podívali jste se někdy na tenhle souběžný myšlenkový pohyb? Knihy anglické gramatiky vám řeknou, že „já“ je osobní zájmeno v jednotném čísle v první osobě prvního pádu; ale tohle není to, co chcete vědět. Můžete se podívat na tu věc, které říkáte „já“? Je velice nepolapitelná. Podívejte se na ni právě teď, zkuste ji pocítit, dotkněte se ji a odpovězte. Jak se na ni díváte? A co je tou věcí, která se dívá na to, čemu říkáte „já“? Tohle je jádro celého problému: ten, kdo se dívá na to, co nazýváte „já“ je tím „já“. Vytváří iluzorní oddělení sebe sama na subjekt a objekt a skrze toto rozdělení může pokračovat dál. Tohle je ona rozvratnická povaha, která ve vás funguje, ve vašem vědomí. Kontinuita její existence je vším, co ji zajímá. Dokud se snažíte tomuto „já“ porozumět nebo tohle „já“ změnit v něco duchovního, v něco posvátného, nádherného nebo úžasného, bude tohle „já“ pokračovat. Pokud s ním nechcete dělat nic, není tu, je pryč.

Jak si tohle vykládáte? Pro praktické účely jsem vytvořil výrok: „Na co se díváte se nijak neliší od toho, kdo se na to dívá.“ Co s takovým výrokem uděláte? Jaký nástroj máte k dispozici, abyste porozuměli nesmyslnému, nelogickému, iracionálnímu výroku? Začnete přemýšlet. Skrze myšlení nemůžete porozumět ničemu. Tlumočíte to, co říkám, na základě vědomostí, které již máte, stejně jako tlumočíte všechno ostatní, protože se z toho snažíte něco získat. Když s tím přestanete, zůstane tu jen to, co popisuji. Nepřítomnost toho, co děláte – snahy porozumět, změnit se – je stavem bytí, který popisuji.

______________

Existuje „něco víc“? Protože vás nezajímají každodenní záležitosti a události, k nimž dochází ve vašem okolí, vymysleli jste si věc zvanou „něco víc“, „věčnost“ nebo „Bůh“, „Pravda“, „Skutečnost“, „Brahman“, „osvícení“ nebo jakkoli to chcete nazvat, a pátráte po tom. Nic takového vůbec nemusí existovat. Vůbec nic o tom „něčem více“ nevíte; cokoli víte vám někdo řekl, jsou to jen znalosti, které o tom máte. A tyhle znalosti si vykreslujete. Čemu říkáte „něco víc“ je stvořeno vědomostmi, které o tom máte; a jakékoli vědomosti o tomto „něčem víc“ máte, přesně ty budete prožívat. Vědomosti vytvářejí zkušenosti a zkušenosti posilují vědomosti.

To, co víte, nemůže nikdy být „něčím víc“. Cokoli vy zažíváte tím není. Pokud něco víc existuje, tahle aktivita „já“ chybí. Nepřítomnost této aktivity tím nejspíš je, ale ono „něco víc“ vámi nikdy nemůže být zakušeno; je tu, když tu „já“ není. Proč se snažíte zakusit něco, co nemůže být zakušeno?

______________

Vždycky musíte poznat, na co se díváte, jinak neexistujete. V momentě, kdy tlumočíte, je „já“ tady. Na něco se díváte a poznáte, že to je taška, červená taška. Myšlenka zasahuje do smyslového vjemu tím, že ho tlumočí. Proč do něj myšlenka zasahuje? A můžete s tím něco dělat? Ve chvíli, kdy se na něco podíváte, se objeví uvnitř vás slovo „taška“, když ne to, tak „lavička“, nebo „zábradlí“, „schod“, „támhleten muž co sedí támhle má bílé vlasy.“ Pokračuje to nepřetržitě – neustále si opakujete sami pro sebe. Když to zrovna neděláte, jste zamyšlení nad něčím jiným: „Jdu pozdě do kanceláře.“ Buď myslíte na něco, co se vůbec nevztahuje ke způsobu, jakým v tuhle chvíli smysly fungují, nebo se díváte a říkáte si: „Tohle je taška, je to červená taška“, a tak dále a tak dále – a tohle je vše, co ve vás je. Slovo „taška“ vás odděluje od toho, na co se díváte a tím vytváří vaše „já“; jinak mezi těmi dvěma není žádný prostor.

Pokaždé, když se narodí myšlenka, narodíte se i vy. Když zmizí myšlenka, zmizíte i vy. Ale vaše „já“ nedovolí myšlence odejít a co tomuto „já“ zajišťuje kontinuitu, je právě myšlení. Ve skutečnosti se ve vás nenachází žádná ustavičná bytost, žádný celek všech myšlenek a zkušeností. Máte pocit, že je tu „někdo“, kdo přemýšlí vaše myšlenky, „někdo“, kdo cítí vaše city – to je iluze. Já můžu říct, že to je iluze; ale pro vás to iluze není.

Vaše emoce jsou složitější, ale je to stejný proces. Proč si musíte říkat, že jste naštvaní, že na někoho žárlíte, nebo že máte trápení se sexem? Nemluvím o naplnění nebo nenaplnění touhy. Jsou ve vás vjemy a vy říkáte, že jste v depresi, nešťastní nebo blažení, žárliví, chamtiví, závistiví. Tohle škatulkování vytváří toho, kdo tyhle pocity tlumočí. To, co nazýváte „já“, není nic než tohle slovo: „červená taška“, „laička“, „schody“, „zábradlí“, „žárovka“, „naštvaný“, „blažený“, „žárlivý“ a tak dále. Nutíte vaše mozkové buňky do zbytečné činnosti, paměťové buňky nepřetržitě zapřaháváte do práce a ničíte energii, která tu je. Jenom vás to unavuje.

Tohle označování je nutné, když musíte komunikovat s někým jiným nebo sami se sebou. Vy se sebou ale komunikujete neustále. Proč to děláte? Jediný rozdíl mezi vámi a člověkem, který si povídá sám se sebou je ten, že vy to neděláte nahlas. Ve chvíli, kdy začnete mluvit nahlas, přispěchá psychiatr.Ten chlápek ale samozřejmě trpí tím samým, čím vy, povídá si pořád sám se sebou – „taška“, „červená taška“, „obsedantní“, „kompulzivní“, „Oidipův komplex“, „chamtivý“, „lavička“, „zábradlí“, „martini“. Potom řekne, že je s vámi něco v nepořádku, posadí vás na gauč a chce vás změnit, pomoct vám.

Proč nemůžete nechat tyhle vjemy na pokoji? Proč je tlumočíte? Děláte to proto, že když se sebou nekomunikujete, tak neexistujete. Taková vyhlídka je pro vaše „já“ děsivá.

______________

Cokoli prožijete – mír, slast, ticho, blaženost, extázi, radost, bůhví co dalšího – bude staré, z druhé ruky. O všech těchto věcech již máte vědomosti. Fakt, že jste v blaženém stavu nebo ve stavu ohromného ticha znamená, že o něm něco víte. Každou věc musíte znát, abyste ji mohli zažít. Tyhle vědomosti nejsou ničím úžasným nebo metafyzickým; „lavička“, „taška“ a „červená taška“ jsou jen znalosti. Znalosti jsou něčím, co do vás vložil někdo cizí a on to má taky od někoho jiného; nejsou vaše.

Můžete zakusit tak jednoduchou věc, jako je lavička naproti vám? Nemůžete, můžete zakusit jen znalosti, které o ni máte. A tyhle znalosti vždycky pocházejí od nějakého externího činitele. Myslíte myšlenky vaší společnosti, cítíte pocity vaší společnosti a zakoušíte zážitky vaší společnosti; žádné nové zkušenosti tu nejsou.

Takže všechno, co si kdy lidé mysleli nebo cítili, musí z vašeho organismu. I vy jste produktem všech těchto vědomostí – ničím jiným nejste.

______________

Co je myšlenka? Nic o ní nevíte; všechno, co víte o tom, čemu říkáte „myšlenka“, je to, co vám bylo řečeno. Jak s ní můžete cokoli udělat – formovat, ovládat, tvarovat nebo ji zastavit? Pořád se s ní snažíte něco udělat, protože vám někdo řekl, že musíte změnit tohle nebo nahradit tamto, držet se dobrých myšlenek a nikoli těch špatných. Myšlenky jsou myšlenky; nejsou ani dobré, ani špatné. Dokud se snažíte změnit cokoli tu je, přemýšlíte. Chtění a myšlení nejsou dvě různé věci. Chtění pochopit znamená, že tu je aktivita myšlenek. Této aktivitě přidáváte na síle, dodáváte ji kontinuitu.

Vaše smysly nefungují přirozeně, protože je chcete použít, abyste něčeho dosáhli. Proč byste měli něčeho dosahovat? Protože chcete, aby pokračovalo to, čemu říkáte „já“. Chráníte tuhle kontinuitu. Myšlenka je ochranným mechanismem: chrání „já“ na úkor něčeho nebo někoho jiného. Cokoli, co pochází z myšlenky, je destruktivní: nakonec vás zničí a s vámi i celý druh.

______________

Je to právě opakující se myšlenkový mechanismus, který vás tak unavuje. Co s tím můžete nadělat? To je jediné, na co se můžete ptát. To je jediná otázka a jakákoli odpověď, kterou vám já nebo kdokoli jiný dá, pouze přidává na setrvačnosti této myšlenkové aktivitě. Co s tím můžete dělat? Vůbec nic. Je příliš silná: má setrvačnost milionů let. Jste naprosto bezmocní a nemůžete si toho být vědomí.

Když praktikujete jakoukoli formu ovládání mysli, automaticky je tu „já“ a díky tomu se udržuje. Meditovali jste někdy, opravdu skutečně meditovali? Znáte alespoň někoho, kdo ano? Nikdo to nedělá. Kdybyste vážně meditovali, skončíte v blázinci. Stejně tak nemůžete praktikovat bdělou pozornost ve snaze být vědomí každou chvíli vašeho života. Nemůžete být vědomí; vy a vědomí nemohou existovat současně. Kdybyste mohli být ve stavu vědomí jedinou sekundu na hodinových ručičkách, jedinkrát ve vašem životě, kontinuita by byla zlomená, iluze zkušenostní struktury, „já“ by se zhroutila a všechno by zapadlo do svého přirozeného rytmu. V tomhle stavu nemáte tušení, na co se díváte – to je být vědomý. Když poznáte, na co se díváte, jste tam, opětovně zažíváte staré časy, to, co znáte.

Nemám tušení, co způsobí, že jeden člověk vstoupí do přirozeného stavu a druhý ne. Možná je to vepsáno v buňkách. Je to akauzální. Není to důsledkem vašeho přání; nemůžete toho dosáhnout. Nemůžete dělat vůbec nic. Nevěřte nikomu, kdo vám tvrdí, že se do tohoto stavu dostal. Jednou věcí si můžete být jistí, a tou je, že by si toho on sám nemohl být vědom a už vůbec by vám to nemohl sdělit. V těle je zabudovaný spouštějící mechanismus. Když vědomostní struktura náhodou uvolní sevření, něco jiného převezme velení. Fungování těla bude naprosto jiným fungováním bez zásahu myšlenky, kromě případů, kdy je třeba s někým komunikovat. Když použiju boxerskou hantýrku, musíte „vhodit ručník do ringu“, být naprosto bezmocní. Nikdo vám nemůže pomoci, ani vy sami.

______________

Tenhle stav není ve vašem zájmu. Zajímá vás pouze kontinuita. Chcete pokračovat, nejspíše v jiné rovině, chcete existovat v jiné dimenzi, ale tak či onak chcete pokračovat. Nedotkli byste se toho ani dlouhou tyčí. Tohle zlikviduje to, čemu říkáte „já“, všechny z nich – vyšší já, nižší já, duši, átman, vědomé já, podvědomé já – tyhle všechny. Dostanete se do bodu, kde řeknete: „Potřebuji čas“. Takže sadhána (bádání a duchovní úsilí) přijdou na mysl a vy si řeknete: „Zítra tomu porozumím.“ Tahle struktura se rodí v čase a funguje v čase, ale díky času nikdy neskončí. Jestli tomu nerozumíte dneska, nebudete tomu rozumět ani zítra. Čemu se snažíte porozumět? Proč chcete rozumět tomu, co říkám? Tomu, co říkám, nemůžete porozumět. Je to z vaší strany marná snaha, srovnávat popis způsobu, kterým funguji s tím, jak fungujete vy. Tuhle věc nemohu komunikovat a žádná komunikace ani nutná není. Žádný dialog není možný. Když tu vaše „já“ není, když tu není žádná otázka, zůstává jen porozumění. Jste u konce. Vyjdete ven a už nikdy nebudete poslouchat nikoho, kdo popisuje svůj stav, nebudete se už ptát na žádné otázky o porozumění.

To, co hledáte, neexistuje. Raději byste kráčeli po kouzelné zemi s blaženými vizemi o radikální transformaci toho vašeho neexistujícího „já“ do stavu bytí, který je vyčarovaný nějakými uhrančivými slovy. To vás vzdaluje vašemu přirozenému stavu – je to pohyb směrem od vás samotných. Být sám sebou vyžaduje mimořádnou inteligenci. Vy jste „požehnáni“ takovou inteligencí,; nikdo vám ji nemusí dávat, nikdo vám ji nemůže vzít. Ten, kdo jí dovolí, aby se vyjádřila svým vlastním způsobem, je přirozený člověk.

Konec druhé části knihy

KONEC 6. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3 

______________

Nemůžu s jistotou říct, kdy přijde další část překladu. Pracuji teď na videu, které si vyžádá delší dobu.