U.G. - Tajemství Osvícení, část 2.

Tajemství Osvícení:

Iracionální názory muže zvaného U.G. - část 2.

- (Narodil se 9. července 1918 v Jižní Indii do Bráhmanské rodiny z vyšší střední třídy. Protože bylo rodinné příjmení Uppaluri, dostal jméno Uppaluri Gopala Krishnamurti. Jeho matka zemřela krátce po jeho narození a tak byl vychován prarodiči z matčiny strany v malém městě Gudivadě nedaleko Masulipatamu.)

Vyrůstal jsem v silně náboženském prostředí. Můj dědeček byl velice vzdělaný člověk. Znal se s Blatavskou (zakladatelka Teosofické Společnosti) a Olcottem a později s druhou a třetí generaci teosofistů. Ti všichni navštěvovali náš dům. Děda byl skvělý právník, velice bohatý, velice vzdělaný a kupodivu velmi ortodoxní muž. Byl vlastně taková směsice: ortodoxie a tradice na jedné straně a na té druhé úplný opak, teosofie a všechno to okolo. Nedokázal v tom najít rovnováhu. Tím začaly mé problémy.

- (UGmu bylo často připomínáno, že těsně před svou smrtí jeho matka řekla, že je "předurčen k osudu nezměrných výšin". Jeho dědeček to bral velice vážně a vzdal se i své právnické praxe, aby se mohl plně oddat výchově a vzdělávání UGho. Jeho prarodiče a jejich přátelé byli přesvědčeni, že UG byl yoga bhrashtou, tím, kdo měl v minulém životě dosažení osvícení těsně na dosah.)

Zaměstnával vzdělané lidi a zasvětil svůj život - z důvodu, který nechci zbytečně dopodrobna vysvětlovat - vytvoření silného prostředí, v němž jsem vyrůstal a tomu, aby mě mohl vzdělat správným způsobem, inspirován teosofisty a tím okolo. A tak každé ráno tito lidé přicházeli a četli Upanišady, Panchadasi, Nyshkarmya Siddhi, komentáře k těmto dílům, komentáře ke komentářům a tak podobně, od čtyř hodin do šesti do rána, a tenhle malý chlapec, kterému bylo pět, šest nebo sedm let - přesně už nevím - musel všechny ty svinstva poslouchat. Natolik intenzivně, že když mi bylo sedm let, uměl jsem nazpaměť většinu těchto děl, pasáže z Panchidasi, Nyshkarmya Siddhi a dalších. Tolik zbožných lidí navštěvovalo náš dům - Řád Rámakršny a ostatní; na co si jen vzpomenete, a všichni tito svatí navštěvovali náš dům - každý zbožný člověk byl vítán. Jedna z věcí, které jsem si všiml již v útlém věku byla, že to byli všichni pokrytci: něco hlásali, něčemu věřili, ale jejich životy byly prázdné, nic. To byl počátek mého bádání.

Můj dědeček meditoval (je zesnulý a nechci o něm říkat nic špatného). Meditoval hodinu či dvě v oddělené meditační místnosti. Jednoho dne malé dítě, rok a půl až dva roky staré, začalo z nějakého důvodu brečet. Děda sešel dolů a začal ho mlátit, dokud dítě téměř nezmodralo - a tento muž, představte si to, medituje dvě hodiny každý den. "Podívejte! Co to provedl?" To mělo za následek jistý (nechci použít psychologický termín, ale asi se tomu nevyhnu) traumatický zážitek - "Na tom meditování musí být něco zvláštního. Jejich životy jsou povrchní, prázdné. Mluví úžasně, vyjadřují se nádherným způsobem, ale co jejich vlastní životy? Je v nich tenhle neurotický strach: něco hlásají, ale v jejich vlastních životech to nefunguje. Co je to s nimi?" - ne že bych tyto lidi soudil.

Tohle se opakovalo stále dokola, takže jsem se o to začal zajímat: "Je tu něco pravdivého v tom, co hlásají - Buddha, Ježíš, velcí učitelé? Všichni mluví o mókše, osvobození, svobodě. Co to je? Chci to vědět. Všichni okolo mě jsou zbyteční, ale na světě přece musí existovat někdo, kdo je ztělesněným apoštolem všech těchto věcí. Pokud někdo takový existuje, já osobně to chci zjistit."

Potom se seběhlo tolik událostí. V té době žil jeden muž jménem Sivananda Saraswati - byl hlasatelem hinduismu. Mezi mým čtrnáctým a jedenadvacátým rokem (přeskakuji mnoho zbytečných událostí) jsem k němu chodíval velmi často a praktikoval jsem všechnu tu nutnou sebekázeň. Byl jsem velmi mladý, ale byl jsem odhodlaný zjistit, jestli existuje něco jako mókša, a chtěl jsem mókšu pro sebe. Chtěl jsem sobě i všem ostatním dokázat, že takoví lidé nemohou být pokrytci - "Všichni jsou to pokrytci" - tak jsem cvičil jógu, meditoval jsem, vše jsem se učil. Zažil jsem všechny druhy zážitků, o kterých bylo v knihách psáno - samádhi, super-samádhi, nirvikalpa sandhi, všechno. Potom jsem si řekl: "Myšlenka dokáže stvořit jakýkoli zážitek si přeješ - slast, blaženost, extázi, rozplývání se do nicoty - všechno tohle. Takže tohle nemůže být ono, protože jsem pořád stejná osoba, strojově provádějící všechny tyhle věci. Meditace pro mě nemá žádný význam. Tohle nikam nevede."

Velkým problémem se poté pro mě, pro mladé lidské tělo, stal sex, představte si to. "Tohle je něco přirozeného, biologická funkce, nutkání v lidském těle. Proč se všichni tito lidé snaží popírat a potlačovat něco tak přirozeného, co je součástí celku, jen aby dosáhli něčeho jiného? Tohle je pro mě mnohem reálnější, mnohem důležitější, než mókša a osvobození a všechno tohle. Tohle je skutečné - přemýšlím o bozích a bohyních a mám mokré sny - tohle se děje. Proč bych se měl cítit provinile? Je to přirozené; nemám pod kontrolou, jestli se to bude dít. Meditace mi nepomohla, studování těchto věcí mi nepomohlo, cvičení mi nepomohla. Nikdy jsem se ani nedotkl soli, chilli papriček ani ostatních koření." Potom jsem jednoho dne zjistil, že ten Sivananada jí kořeněné pokrmy s mangem za zavřenými dveřmi - "Tady je člověk, který se všeho vzdal v naději, že dosáhne něčeho jiného, ale neumí se ovládat. Je to pokrytec" - nechci o něm říkat nic špatného - "Takový život ale není pro mě."

Q: Říkáte, že mezi čtrnáctým a jedenadvacátým rokem jste cítil silnou sexuální touhu. Oženil jste se?

UG: Ne, nijak jsem nespěchal; dovolil jsem si zažít tuto zkušenost. Chtěl jsem zažít sexuální touhu: "Za předpokladu, že jí nevyhovím, co se stane pak?" Chtěl jsem tomu všemu porozumět. "Proč si chci dopřávat autoerotiku? Nic o sexu nevím - jak je tedy možné, že mám o něm všechny tyhle představy?" To bylo mé bádání, to byla má meditace; žádné sezení v lotosovém sedu nebo stání na hlavě. "Jak si tyhle představy můžu vytvářet?" - Nikdy jsem neviděl erotický film, nikdy jsem se nedíval na, víte co myslím, tenhle typ plakátů - "Jak je to tedy možné? Tohle je něco vnitřního, není to nic, co by do mě přišlo zvenčí. Vnějšek stimuluje - podněty přicházejí z vnějšku. Ale tohle je jiný druh stimulace přicházející zevnitř - a ta je pro mě důležitější. Od všech vnějších podnětů se můžu odříznout, ale jak se můžu odříznout od těch vnitřních?" Chtěl jsem tomu přijít na kloub."

A také jsem chtěl zjistit, jaký vlastně sexuální zážitek je. Přestože jsem do té doby sex nezažil, zdálo se, že vím, jaký je to pocit. Takhle to pokračovalo dále a dále a nijak jsem nespěchal, abych měl sex se ženou; nechal jsem věci, aby plynuly vlastním způsobem. Nastal čas, kdy jsem se vůbec nechtěl oženit. Mým cílem bylo stát se asketou, mnichem, něčím podobným - nikoli uzavřít manželství - ale stalo se a já si řekl "Pokud je to otázka uspokojení sexuální touhy, proč se neoženit? Pro ten účel tu společnost je. Proč byste měli mít sex s cizí ženou? Přirozený sex lze praktikovat v manželství."

______________

Když mi bylo jedenadvacet let, přišlo období, kdy jsem velmi silně cítil, že všichni učitelé - Buddha, Ježíš, Šrí Rámakršna, ti všichni - se jen obelhávali, klamali sami sebe i všechny ostatní. Tohle totiž přece nemohlo být ani náhodou ono - "Kde je ten stav, o kterém tito lidé mluví a který popisují? Tenhle popis mi vůbec nic neříká, neodpovídá tomu, jak funguji. Všichni říkají "Nehněvej se" - jsem rozzlobený celou dobu. Uvnitř jsem plný surových aktivit, takže to nedává smysl. To, čím bych podle těchto lidí měl být, je něco falešného a protože je to falešné, budu nakonec falešný i já. Nechci žít jako falešný člověk. Jsem chamtivý a oni mluví o odříkání. Něco tu nesedí. Tahle lačnost je něco reálného, něco mně přirozeného; o čem mluví oni je nepřirozené. Něco je tu špatně. Nejsem ochotný změnit se, nechat se překroutit jen pro to, abych byl ve stavu štědrosti; má chamtivost je pro mě reálná." Žil jsem mezi lidmi, kteří o těchto věcech mluvili neustále - a všichni byli falešní, to vám mohu říct. Takže nějakým způsobem "existenciální nevolnost" (v té době jsem nepoužíval tenhle termín, ale teď ho již znám, odpor vůči všemu posvátnému a všemu svatému), postihla mé ústrojí a všechno vyhodila pryč: "Žádné další modlitby, mantry, žádné náboženství, žádné duchovní praktiky - v nich nic není; co tu ale je je něco přirozeného. Jsem zvíře, jsem netvor, jsem plný násilí - to je reálné. Jsem plný chtíče. Netoužení, odříkání, mírumilovnost - tyhle věci pro mě nic neznamenají; jsou falešné, a nejen že jsou samotné falešné, ale činí falešným i mě samotného." Takže jsem se řekl "Končím s tím vším", ale nebylo to tak snadné.

Potom za mnou kdosi přišel a všechno tohle jsme spolu probírali. Došel k závěru, že jsem v podstatě ateista (ale nikoli praktikující ateista), skeptický vůči všemu, kacířský až do morku kostí. Řekl mi "Je tu jeden muž, někde v Madras u Tiruvannamalai, říkají mu Ramana Maharši. Pojďte, půjdeme se za ním podívat. Je žijícím ztělesněním hinduistické tradice v lidské podobě."

Nechtěl jsem se jít podívat na dalšího svatého muže. Jestli jste někdy viděli jednoho, viděli jste je všechny. Nikdy jsem se nerozhlížel kolem, nepátral jsem po lidech, neseděl jsem u nohou mistrů, nic jsem se nechtěl učit; protože všichni vám řeknou "Dělej více a více této věci a dosáhneš toho." Co jsem tím získal bylo více a více zážitků, a tyhle zážitky se potom dožadovaly trvalosti - a nic, jako neměnnost, neexistuje. Takže "všichni svatí lidé jsou podvodníci - neříkají mi nic jiného, než co je v knihách. To si můžu přečíst sám - "dělej tohle stále dokola" - o to nemám zájem. O další zážitky nemám zájem. Snaží se se mnou podělit o své zkušenosti. Nezajímají mě jejich zkušenosti. Co se týče zážitků, není pro mě žádný rozdíl mezi duchovním zážitkem a sexuální nebo jakoukoli jinou zkušeností; náboženské zážitky jsou jako všechny ostatní zážitky. Nemám zájem o zakoušení Brahmana; nemám zájem o zakoušení reality; nemám zájem o zakoušení pravdy. Mohou třeba pomoci ostatním; ale nemohou pomoci mně. Nechci dělat to samé stále dokola; co jsem dělal stačí. Když ve škole řešíte matematickou rovnici, opakujete to stále dokola - vyřešíte úlohu a zjistíte, že řešení bylo v samotném problému. Takže proč se ksakru snažíte vyřešit tenhle problém? Je snazší najít odpověď dřív než se do toho všeho pustíte."

Takže nakonec jsem neochotně, s pochybnostmi a proti své vůli šel za Ramanou Maharšim. Ten člověk mě tam dotáhl. Řekl "Běž tam jedinkrát. Něco se ti přihodí." Mluvil o tom a poté mi dal knihu Tajnosti indické od Paula Bruntona, tak jsem si přečetl kapitolu o tomto muži - "Tak dobře, nevadí mi to, půjdu a uvidíme." Ten muž tam seděl. Z jeho vzezření jsem měl pocit "Cože! Tenhle člověk - jak mi může pomoci? Tenhle chlápek který čte komiksové příběhy, krájí zeleninu, hraje si s tímhle a tamtím - jak mi takový člověk může pomoci? Nemůže mi nijak pomoci." I přesto jsem zůstal sedět. Nic se nestalo; díval jsem se na něj a on se díval na mě. "V jeho přítomnosti se ztišíte, vaše otázky se rozplynou, jeho pohled vás změní" - to všechno pro mě zůstalo jen pohádkou, domněnkou. Seděl jsem tam. Bylo uvnitř mě několik otázek, hloupých otázek - takže, "otázky nezmizely. Seděl jsem tu dvě hodiny a otázky jsou stále tady. Dobře tedy, položím mu pár otázek" - protože jsem v té době opravdu toužil dosáhnout mókši. Po téhle části mé minulosti, po mókše, jsem toužil. "Ty jsi údajně probuzeným člověkem" - to jsem neřekl. "Můžeš mi dát to, co máš?" - položil jsem mu tuhle otázku, ale on neodpověděl, takže jsem se ho po chvíli zeptal znovu - "Ptám se tě, cokoli to je, co ty máš, můžeš mi to dát?" On odpověděl "Můžu ti to dát, ale dokážeš to přijmout?" Brďo! Poprvé řekl, že něco má, ale že si to nemůžu vzít. Nikdo předtím neřekl "Můžu ti to dát", ale tenhle člověk řekl "Můžu ti to dát, ale můžeš si to vzít?" Potom jsem si řekl: "Jestli na světě existuje někdo, kdo si to může vzít, jsem to já, protože jsem praktikoval tolik sadhány, sedm let sadhány. Možná si myslí, že to nedokážu přijmout, ale já to dokážu. Když ne já, kdo jiný by mohl?" - takhle jsem v té době přemýšlel - však víte (smích), byl jsem velice sebejistý.

Netrávil jsem s ním čas, nečetl jsem žádnou z jeho knih, tak jsem se ho zeptal na několik dalších otázek: "Může být člověk někdy osvobozený a někdy zase ne?!" Odpověděl "Buď jsi osvobozený, nebo zkrátka nejsi." Následovala další otázka, kterou si přesně nepamatuji. Odpověděl velice podivně: "Neexistují žádné kroky, které by tě k tomu přivedly." Tohle všechno jsem ale ignoroval. Tyhle otázky pro mě nebyly důležité - odpovědi mě nezajímaly.

Ale tahle otázka - "Zvládneš to přijmout?"…"Je tak arogantní!" - takový byl můj pocit. "Proč bych to nezvládl, ať je to cokoli? Co je to, co on má?" - to byla moje otázka, přirozená otázka. Tak se zformovala otázka: "Co je ten stav, ve kterém se všichni tito lidé - Buddha, Ježíš a celá ta banda - nacházejí? Ramana je také v tomto stavu - tedy měl by být, nevím - ale ten chlápek je jako já, lidská bytost. Jak se ode mě liší? Co ostatní i on sám tvrdí pro mě není důležité; každý může dokázat to, co on.

Co to tedy je? Nemůže se ode mě tolik lišit. Také se narodil rodičům. Má na celou tu věc vlastní názory. Někteří lidé tvrdí, že se mu něco přihodilo, ale jak se ode mě liší? Co tu je, co je tento stav?" - to byla má hlavní, základní otázka - která stále pokračovala. "Musím zjistit, co tenhle stav je. Nikdo mi ho nemůže dát; jsem v tom sám za sebe. Musím se vydat na nezmapované moře bez kompasu, bez lodi, dokonce i bez voru, který by mě nesl. Zjistím sám, jaké to je být ve stavu, ve kterém je tenhle muž." Toužil jsem po tom opravdu silně, jinak bych tomu nezasvětil svůj život.

_______________

O: Tomuhle "můžeš mi to dát - dokážeš to přijmout" nerozumím.

UG: Nemůžu říct, co tím myslel, když řekl "Můžu ti to dát, ale můžeš si to vzít?" ale svým způsobem mi to pomohlo vytvořit mou vlastní otázku. Víte, kdyby se mě někdo nyní zeptal na podobnou otázku, řekl bych mu, že není nic, co by mu někdo mohl dát. Kdo jsem já, abych Vám něco dával? Máte všechno, co mám já. Všichni se nacházíme v ulici Sannidhi Street 25, a vy se mě ptáte "Kde je ulice Sannidhi Street 25?" Říkám vám, že už tam jste. Ne, že vím, že tam jsem já. Tahle touha vědět kde se nacházíte - proto se ptáte na tuhle otázku.

KONEC 2. části

Za prozatimní překlad vcelku ke stažení ve formátu PDF na tomto odkazu děkuji Is.Pe <3

_______________

Takže jak vidíte - po téhle poučné lekci z nádherné skepse vůči všemu, co je ostatním nanejvýš svaté - jedeme kompletně, od začátku do konce, žádné přeskakování. V příštích dvou dílech našeho drsnýho seriálu Tajemství Osvícení se tak dostaneme ke konfrontaci s Jiddu Krishnamurtim a k samotnému popisu fyziologických změn během Jůdžýho probuzení, velká "sranda" .

Někdy kolem Vánoc pak JeŠýšek přinese ty opravdový UGho poklady - vážně jsem nikdy nic lepšího nečetl. Ta jednoduchost, ta přímost, ta jasnost, ta upřímnost nemá absolutně konkurenci... tohle je zatím slabej hovězí odvar z blížícího se krvavýho stejku.

So long.