Život takový, jaký je

Několik lidí mi v poslední době položilo zvláštní otázku - jak prý můžu vlastně žít. Ta jednoduchost je pro ně mezi komplexními spirituálními iluzemi, kterými žijí každý den, něco nepředstavitelného a děsivého, protože s ní nepřicházejí často do styku a pokud přijdou, nerozeznají ji a považují ji za něco nižšího a méně vyvinutého - zvířata bez duše a hloupé děti.

Jak je prý možné žít, když v ničem nevidím žádný vyšší smysl. Když už ničemu nadpozemskému nepřikládám žádnou zvláštní hodnotu, když mi na existenci andělů a astrálu a páté dimenze záleží asi tolik, jako na výsledku zápasu dvou týmů z dolní poloviny tabulky páté australské ligy ledního hokeje, na který jsem si ani nevsadil. Když nemám žádný spirituální vzor ani ideál, ke kterému se prací na sobě snažím dostat, když na svůj duchovní vývoj a dosažení finálního štěstí myslím asi tak často, jako na nějaký průměrný oběd, který jsem snědl před pěti lety.

Ve skutečnosti se mě ptají na to, jak vypadá život člověka, který už nekrmí žádné cizí domněnky, jenom žije. Oni ale neví, že se ptají právě na tohle - to by totiž znamenalo, že začínají rozumět. Vlastně se ptají na to, jak můžu žít, když jsem ztratil víru; když jsem se vzdal; když jsem zabil boha; když jsem tak strašně slabý, že nevěřím na nic mezi Nebem a Zemí; když je ze mě jen patetický vystrašený materialista a nihilista, když... dle chuti doplň domněnku, kterou se sami pro sebe snaží chránit, protože na ní staví vlastní identitu.

Ptají se mě vlastně na to, kde vůbec beru sílu (a snad i drzost?) vstát ráno z postele, když jsem na duchovní cestě o tolik níže a ke štěstí mám o tolik dále, nežli oni.

Je to velice jednoduché. To skutečné, z čeho se reálný, každodenní život skládá, totiž máme společné.... jen odpadl ten zbytek.

Každý den spím, stejně jako oni. Jím, stejně jako oni. A proč to neříct - seru, stejně jako oni. Vydělávám nějaké ty peníze, abych mohl spát, jíst a srát v teple a suchu, stejně jako oni. Cvičím a piju spoustu vody, pravděpodobně více, nežli oni.

Sraní do postele je nepříjemné a banány mi v ní nerostou, takže proto. Proto vstávám v postele. To je můj smysl života!

Není ti to dost duc-hovní?

Baví mě kvalitní fotbal, i když mi na výsledku nezáleží. Upřímný humor. Extrémně si užívám přítomnost ostatních lidí, stejně jako naprostou samotu. Obojí je fascinující a pokaždé je chuť na něco jiného. Někdy na nic.

Miluju dotyky a sex. Krása některých bytostí je pro mě naprosto neuchopitelná. Kdo mi přijde krásný a kdo nikoli si nevybírám, tudíž si s tím nelámu hlavu. Snaha přivlastnit si tuhle krásu jen pro sebe ještě občas vyvstane, ale nemá velkou sílu. Už nikdy nebudu vlastnit druhého člověka, to všechnu krásu okamžitě zabíjí. Chutná mi sladká káva a pálivé papričky. Někdy mám chuť na vtípky, jindy mlčím.

Tělo v poslední době začalo být schopné vycítit, kdy se odněkud blíží vlna (duchovních) domněnek a chce odejít, nasadit sluchátka nebo se občas jen nahlas smát. Ani jedno není sdílející stranou považováno za příliš slušné, stejně jako nenáviděná, cizí domněnky ničící otázka "jak to víš?", ale nemohu si pomoci. Jen pomalu se učím neklepat si na čelo.

Myšlenky automaticky přicházejí, odcházejí. Nejsou ani pozitivní, ani negativní. Ať jsou jakékoli, nebojuji s nimi a nemám nutkání účastnit se kurzů a terapií, abych objevil jejich příčinu a mohl tak "napravit" nebo zastavit tyhle chemické reakce v mozku podle nějakých ideálů, které stejně ani nejsou moje, které jsem jen někde podvědomě pobral od ostatních, kteří je taky přebrali bůhví odkud.

Přesně tímhle způsobem totiž šílenství přežívá a přechází z generace na generaci. Takový stupeň kontroly navíc předpokládá, že jsem od nich nějak oddělený. Nejsem. Jsem tou nejhnusnější myšlenkou i tím nejšlechetnějším záměrem.

Když už se někdy objeví nějaká rezistence, nemám dlouho pocit, že by tu být neměla. Mizí.

Všechno se automaticky objevuje a zase odchází a já vím, že nic z toho není ani horší, ani lepší. Jen dočasně příjemné a nepříjemné pro tělo. Tohle uvědomění tlumí zoufalství, když jdou věci tak říkajíc do hajzlu, stejně jako lehce sráží radost z toho, když se všechno strašně daří, protože tu nejsou vůbec žádné iluze, že by ať to či ono mohlo vydržet napořád. Nemusí.

Neztratil jsem schopnost prožívat a cítit naplno, jenom prožívám a cítím bez toho, co je zbytečné. Je to syrovější, ale bez balastu. V poslední době jsem prvně v životě párkrát "seriózně" meditoval, protože mě zajímá dopad na tělo, stejně jako s kofeinem nebo třeba marihuanou. Je to čirá zvědavost, jak tahle úžasná chemická továrna, které říkáme tělo, funguje.

Nejsem absolutní neměnnou konstantou za tím vším. Bylo by asi utěšující jí být, proto se s ní taková spousta hledajících ztotožní. Je to ale jen další, těžko prohlédnutelná identifikace, ve které se potom jaksi příjemně topí a snaží k sobě pro jistotu natáhnout co nejvíce dalších lidí, jelikož chtějí přesvědčit sami sebe, že jsou opravdu za vodou. Je to bariéra mezi nimi a životem. Je to hra, v níž na sebe berou podobu toho vůbec nejsilnějšího ideálu, jenže samotným důvodem pro to začít ji hrát bylo, že se cítili ze všech nejslabší, na čemž se ani po "výhře" nic nezmění, jen to potom lépe maskují - hlavně sami před sebou.

Takoví lidé mi poslední dobou přijdou extrémně otravní. Jiní se se mnou chtějí setkat. Bylo mi smutno, když mi došlo, že má někdo skutečně pocit, že oběd se mnou by byl v čemkoli přínosnější, než posezení s jejich vlastními přáteli.

V tomhle všem, co se zdá být jako naprosto obyčejný život - a taky že je - pro mě není místo. Ani pro malé ušlápnuté já v těle, ani velké absolutní dokonalé Já. Taková bytost tu chybí a vždycky chyběla, existuje jako domněnka v hlavách ostatních a tisíciletých tradicích ve všemožných mutacích. Žádný já oddělený od psaného, od toho, co zrovna probíhá v těle, co do něj dnes vešlo a co z něj vypadlo do mísy, co vnímají smysly, co chemicky ovlivňuje mozek - meditace i cukr, od postavení planet a vzdálených galaxií, od toho, co se automaticky vynořuje z podvědomí, od tlaku vzduchu a počasí, od události, k níž došlo před pěti minutami a před deseti lety... žádná bytost oddělená od všech těch věcí neexistuje.

Ani duše, ani bůh, ani neovlivněné tělo, ani božské Já.

Jen život jako celek.

Jak můžeš být tím vším nedotčený, když tím vším jsi? Jakápak individuální svoboda?

Je to perfektní. Od zoufalství z největších sraček po nejvyšší pocit štěstí. Neměnil bych za duhové sny, sjednocení s absolutnem, za nejvyššího pozorovatele, za neměnnou pravdu, za dokonalé a navždy trvající štěstí bez dalších inkarnací, za očištění duše, za probuzené kundalini, za finální prohlédnutí, za Lásku. Za žádnou další hru ostatních. Cokoli z toho může přijít, ale nic z toho není o nic lepší, než hovno na botě... a rozhodně o nic lepší, než kvalitní orál od sexy zrzky. Ólalá!

Tohle všechno je život a upřímnost má čím dál tím víc do sebe.

Neexistuje nic dokonalejšího, než život právě takový, jaký zrovna je.

... a nic jiného, než život právě takový, jaký je, neexistuje.