Bob

Bobova kniha se nejspíš stane populární a katapultuje ho do řad úspěšných a uznávaných duchovních autorů/učitelů. Obsahuje všechny správné ingredience. Je příjemná, měkoučká a hřejivá. Po čtenáři nevyžaduje nic kromě doporučení obvyklých technik a praktik: meditace, psaní deníku, pozorování z pozice svědka a podobně. Čtenáře ujišťuje, že mohou dosáhnout skutečného osvobození v jediném okamžiku jen díky uvědomění něčeho, zbavení se něčeho nebo tak něco. Žádná opravdová změna, odříkání ani oběť nejsou potřeba, nic složitého ani náročného a dokonce ani nepříjemného. Slibuje celý svět a má krásné ponaučení: Jsme láska. Zkrátka podle klasické předlohy "vlk se nažere a koza zůstane celá".

I tady samozřejmě hrají roli tržní vlivy a musíš lidem dát, co chtějí, pokud chceš, aby tě chtěli. Dříve to takhle nebývalo, tohle nevhodné podbízení názorům a konkurenci se všemožnými uchazeči a pozéry můžete dát za vinu Gutenbergovi s jeho knihtiskem a Al Gorovi s internetem. Například katolíci měli v některých částech světa monopol po staletí a měli tak velkou moc, že ve jménu potlačení kacířství mohli mučit a zabíjet své vlastní přívržence.

V dnešních dobách informačních alternativ sotva vyváznou s potlačením kacířství sodomizováním mladých chlapců. Jak ó mocní padli.

Bob mě požádal, abych s ním knihu prodiskutoval bod po bodu a konkrétně se vyjádřil k tomu, co považuji za klady a nedostatky. Když to říká, zní to celkem rozumně, ale to nemění nic na faktu, že proměnou, o které Bob píše, on sám neprošel. Lisa jí prošla nebo ještě prochází a takhle vypadá; nikoli ten pěkný obrázek, jaký Bob maluje o tom, že láska je naše skutečná podstata a a všechno, co musíme dělat, je ponořit se do ticha a pustit se našich negativních čehosi a přijmout naše pozitivní cosi, aby naše vnitřní něco mohlo... bůhví co.


Bob chce osvícení vrátit zpět běžnému lidu. Fakticky - osvícení je výraz, který používá, i když tiché snění, lehký trans nebo zamrznutý škleb jsou tím, co většinou popisuje a v nejlepších případech má na mysli povrchní a nerozvinutou Lidskou Dospělost. Má pocit, že osvícení bylo lidu nespravedlivě ukradeno a bylo z něj učiněno výhradní právo pro... no pro osvícené. V tom vidí křivdu a nápravu hledá hraním si na samozvaného Robina Hooda spirituality, který ho od elit sebere zpět a navrátí ho nespravedlivě strádajícím. Chce snést osvícení z vrcholku hory do údolí, kde si ho bude moci užít každý. Duchovní socialismus. Osvícení, o kterém Bob mluví a píše je obyčejného, běžného charakteru. Poskytuje seznam mýtů a omylů o osvícení, který slouží leda tak k vyloučení všeho, co by z osvícení udělalo něco více, nežli drobné, všední zjevení.

Jeho kniha je průvodcem duchovními autory a učiteli, kteří mají stejné nebo podobné názory na to, že být probuzený a osvícený a šťastný jsou synonyma a že hlavním paradoxem je, že abychom našli, co jsme hledali, museli jsme po tom přestat pátrat. Takovéhle věci. A nejspíš je to i pravda. Pokud je spokojenost tím, po čem člověk touží, potom se zdá, alespoň na první pohled, jako dobrý nápad říct mu, aby přestal být nespokojen: že jeho problém není ten, že mu schází něco, co chce, ale že chce něco, co nemá, a že ve chvíli, kdy to přestane chtít, přestane mu to chybět. To by bylo v pohodě, kdybychom mluvili jen o spokojenosti a štěstí, jenže oni - tím myslím seznam autorů a učitelů, kteří se živí a vytvořili svou pověst obhajováním téhle vězeňské pravověrnosti - z toho dělají záležitost osvícení, probuzení, Buddhovství a pravdy.

Není na tom nic nového ani překvapivého. Tohle je běžný styl fungování ochranné nevědomosti: jen další nudný den v kanclu pro Máju. Jak udržet lidi ve vězení bez zámků? Tím, že se postaráš, aby zůstali spokojení. Jak snadné.

Problém je podle nich v tom, že duchovní hledající si myslí, že musí vylézt na vrcholek hory, který, jak se domnívá, obývají nejvyšší jedinci jako Buddha nebo Ježíš, ale hledající v tom šplhání neodvádí zrovna dobrou práci, což je hodně mírný způsob, jak si vysvětlit naprosté selhání. Místo aby zvážili svoje představy o Ježíši, Buddhovi a vrcholcích hor, Bobův typ duchovních poskytovatelů odpovědí se snaží napravit problém prohozením výrazů. Z údolí je teď vrcholek hory a všichni jsou osvícení, dokud s se záměnou souhlasí. Nový cíl je přímo tady, přímo teď a musí být rozpoznán. Voilá! Naprosté selhání je nyní nejvyšším úspěchem. Mír je válka. Uvěznění je svoboda. Nevědomost je vědění.

Spící je bdělý.

Je to tak Orwellovské, tak drzé a přitom tak jemné, tak elegantně zastupující sebeklam, kterého je mysl založená na strachu schopná, že ve mně probouzí silné pocity obdivu a úcty k Máje. Říkám to naprosto bez ironie. Nemůžu si ani představit nic, co by bylo více fascinující, půvabné nebo hodné uznání než Májá: architekt bludu, inteligence strachu. Náš milovaný Velký Bratr.

Člověk si neuvědomí pravdu. Spíše projde dlouhým sebe-odlupujícím procesem odpoznávání toho, co je nepravdivé - všeho až na Já Jsem. Rozlišuji mezi tím z důvodu, že uvědomění je falešný slib, který mnoho dává; například že osvícení je uvědoměním a že jediné, co musíte udělat, je poslouchat a učit se a provádět cvičení a opravdu hodně se snažit a být skutečně trpělivý, a pak dosáhnete toho nádherného uvědomění a budete osvícení. Uvědomění nejsou konečnou stanicí, za kterou jsou často vydávány, je to jen jiný druh domněnky, jako popis nějakého místa. Pokud takové místo ve skutečnosti neexistuje, potom je jeho vylíčení zároveň jeho nejlepší verzí, ale pokud to místo existuje, potom je vylíčení jeho nejhorší verzí.

Spokojíme se s pouhým popisem, protože předpokládáme, že ono místo ve skutečnosti neexistuje nebo se na něj nemůžeme opravdu dostat, ale pokud je takové místo pravdivé, pak existuje a můžeme. A pravda, jak je třeba dodat, je pravdivá. Není to uvědomění. Je to jediná věc, která není domněnkou.

zdroj: Jed McKenna - Spiritual Warfare