Memento mori

Výňatky z knihy Spiritual Warfare; Jed McKenna.

Žijeme ve strachu ze smrti. Nechceme na ni myslet, nechceme ji brát v úvahu, nechceme dokonce ani připustit, že existuje. Chceme si jenom žít svoje životy a nemáme zájem o to, aby nám smrtelnost byla připomínána, takže se ji snažíme bagatelizovat třemi způsoby. Za prvé odsouváme smrt do vzdálené budoucnosti, aby nebyla něčím, o čem musíme přemýšlet v tuhle chvíli. Nejspíš zemřeme v osmdesáti nebo devadesáti letech a budeme příliš senilní na to, abychom si uvědomovali, co se děje, takže ji nemusíme řešit.

Další způsob, jak smrt zmírnit na něco, s čím se dokážeme vypořádat, je zbavením její definitivnosti pomocí víry v posmrtný život: převážně v nebe a reinkarnaci. Pro většinu z nás jsou tato přesvědčení dost silná akorát do té míry, abychom dostali smrt pryč z dohledu. Sejde z očí, sejde z mysli, ne?

Třetí způsob, který používáme k popírání smrti, je neustálé rozptylování se. Vyhýbáme se přemýšlení o smrti tím, že se udržujeme v jednom kole, zaměřováním naší pozornosti směrem ven, soustředěním na nesčetné všednosti života. Svatou trojicí jsou domov, práce a rodina, ale máme i jiné, když je potřeba zaplnit mezery: sporty, nakupování, knihy a televize, závislosti, koníčky a podobně.


Takže za prvé, smrt je ještě daleko a nejspíš budeme příliš sešlí věkem na to, aby nás trápila; za druhé, není to konec, jakým se zdá být, je to jen přechod k něčemu jinému; a za třetí, udržujeme se neustále rozptýlení. Mezi těmito třemi taktikami popření není smrt v našich životech důležitou událostí. Sice je s námi v každém okamžiku, ale nikdy přímo před námi, kde bychom ji museli brát v potaz a přemýšlet o ní. Tak udržujeme smrt mimo naše zorné pole, za námi, místo před námi. Tím se udržujeme ve stavu popírání smrti, který nám dovoluje žít naše životy ve stavu skutečného nevědomí.

Důvodem, proč zabředáme do všech těch podivných a exotických duchovních nesmyslů je to, že se vyhýbáme bezprostředním a osobním věcem. Hledáme v nejvzdálenějších končinách a časech, protože se nechceme postavit tomu, co je tady a teď. Dychtivě se upisujeme tajemným, inteligenci urážejícím systémům víry, protože svou vlastní konstrukcí napomáhají udržet stav spánku, ve kterém chceme setrvat. Náboženství a duchovnost existují pro naplnění naší potřeby popírat smrt. Slouží jako ukolébavky, které přehlušují tikot hodin. Celé naše životy a naši životní energii strávíme utíkáním před příšerou, které říkáme smrt. Tenhle stav neustálého popírání nám bere veškerý čas a energii. Právě tam mizí naše životy, takhle je vyplýtváme. Tohle je skutečný význam fráze "spát ve snu".

"Marnost." zopakuji. Žádné přesvědčení není skutečné, život nemá žádný smysl, na ničem, co děláme, nezáleží. Všechno je marnost a honba za větrem. Všichni zemřeme a bude to, jako bychom nikdy nežili. Všechno, co považujeme za skutečné, je klamné, všechny naše domněnky a sebeklamy a všechno, co víme, je lež. Nic jako úspěch neexistuje, nic, co uděláme, nemá žádný význam, nehledě na to, jak rychle se řítíme nebo jak daleko vpředu jsme, nikam se neposouváme. Nejlepší a nejúspěšnější hrají vyrovnaný zápas s těmi nejhoršími a nejslabšími. Tohle jsou fakta života, jednoduchá, očividná a patrná na pohled, a přesto všeobecně nepovšimnutá a neuznávaná. Tohle je význam fráze "vidět, co není a nevidět, co je", žít v sebezapření, snít uvnitř snu, přebývat v lůnu nenarozeného. Šíleně, zoufale, hrozivě se bojíme pravdy a je to právě tenhle strach, který nás odděluje od naší neomezené přirozenosti. Právě tahle citová energie strachu vzpřimuje a udržuje krunýř ega.

Tohle není o smrti v teoretickém slova smyslu, je to o smrti v tom nejosobnějším, v nejdůvěrnějším smyslu: o vaší smrti. Smrt je smyslem snu, snový odraz neexistence já. Smrt je ten strašák. Nemůžete ho zabít, schovat se před ním ani mu utéct; můžete se k němu jen otočit čelem, nebo zády. Když se k němu otočíte čelem a spřátelíte se s ním, plně ho přijmete, nikoli povrchně, ale jako vaši vlastní základní pravdu, potom se smrt stane démonem, kterého můžete osedlat v každé vaší bitvě.

Kupte si vlastní místo k pohřbení a každý den tam obědvejte. Objednejte si náhrobní kámen. Záblesk vlastní smrtelnosti skutečně zasadí věci do perspektivy, neříká se to? Tohle byste měli udělat, pohledět na vlastní smrtelnost, dát věci do perspektivy. Je hodně různých způsobů, jak zvýšit své povědomí. Zkoumejte fotografie lidí jako jste vy, kteří již zemřeli. Čtěte knihy o smrti a sebevraždách. Noste s sebou v kapse jed a často o něm uvažujte. Choďte po vysokých římsách. Lehněte si na koleje a čtěte poezii. Strčte si do pusy nabitou pistoli a natáhněte kohoutek. Já si třeba užívám noční posedávání na okrajích vysokých budov, pozorování města a ulice pode mnou, s mýma nohama visícíma nad nicotou.

Mám rád procházky v bouřce, kdy mě každou chvíli může zasáhnout blesk. Asi to všechno zní radikálně, ale nevím, jak by cokoli mohlo být příliš extrémní. Úmysl je správný: dostaňte se do bezprostřední blízkosti smrti. Každou hodinu, každý den si chcete vyhradit čas k ponoření se do rozpoložení, kdy si budete vědomi smrti, plynutí času, faktu, že hodiny tikají, že každý den máte o den méně, že s každým dechem, který učiníte, máte jeden dech méně. Měřte váš život v týdnech nebo měsících namísto roků a nenechte si ujít to temné uvědomění jejich plynutí. Každé ráno si udělejte chvilku a zkuste pochopit, co to znamená mít nový den. Vyryjte si citát Thoreaua "Jenom ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni." na vaše zrcadlo v koupelně.

Uvažování nad smrtí, nad vlastní smrtelností, je skutečná a účinná meditace. Vědomí smrti je skutečný zazen, je to univerzální duchovní praktika, jediná, kterou kdokoli bude kdy potřebovat a jediná, kterou by měl každý provádět, takže ano, budete chtít udělat cokoli budete muset, abyste tohle vědomí vpustili do svého života. Vypěstujte si z věnování pozornosti smrti návyk, pokaždé když se podíváte na hodinky nebo hodiny, pokaždé když si sedáte k jídlu, pokaždé když jdete na záchod. Každý den se jděte sami projít a přemýšlejte, co to znamená být naživu, chodit, vidět a slyšet, dýchat. Není to cvičení, není to něco, čemu se snažíte uvěřit jako třeba afirmacím, je to něco skutečného a ústředního pro každou vaši myšlenku a každý čin.

SMRT JE KLÍČEM K ŽIVOTU. Definuje ho, dává mu tvar, smysl a kontext. Bez čistého a upřímného vztahu k vlastní smrtelnosti žijeme ve stavu nekonečného duchovního růstu, husté šedé mlhy, vytvářející pekelnou iluzi života rozpínajícího se nekonečně do všech stran. Schováním částí, kterých jsme se báli, jsme udělali naše životy neměnné a tím jsme z nich odstranili všechen pocit naléhavosti. Smrt jsme vyčlenili ze života a to nám dovoluje žít nevědomě. Smrt ale samozřejmě nikdy nezmizela, jen jsme se k ní otočili zády a předstíráme, že tu není. Pokud se chceme probudit – a to je velké pokud – potom musíme smrt přivítat zpátky do našich životů. Smrt je náš osobní Zenový Mistr, náš zdroj síly, cesta ke světlu, ale musíme od ní přestat vystrašeně utíkat. Stačí se jen zastavit a otočit a ona tam bude, jen pár centimetrů daleko, hledící na nás bez jediného mrknutí, s prstem připraveným, každou vteřinu našich životů. Ten prst je jedinou pravdivou věcí ve snu a jednou na nás nevyhnutelně poklepe.

Uvědomování si smrti je univerzální duchovní praktikou. Po čem jsme pátrali v knihách a časopisech, co jsme hledali u učitelů a v naukách, ve starodávných kulturách a vzdálených krajích nám celou tu dobu dýchalo na krk. Není to jenom další duchovní technika na změnu nálady, se kterou pár týdnů koketujete a poté se viníte z toho, že nesplnila, co slibovala. Smrt vždy dodrží, co slíbí. Smrt je vaším jediným opravdovým přítelem, jediným přítelem, který vás nikdy neopustí a o kterého vás nemůže nikdo připravit. Projde skrze všechny lži, udělá si legraci z každé domněnky, zesměšní každou zbytečnost a ego scvrkne na pouhý nesmysl. Sedí s vámi právě teď. Pokud vás něco zajímá, zeptejte se jí. Smrt nikdy nelže.

Dalším silným důsledkem cvičení a rozvíjení uvědomování si vlastní smrtelnosti je, že poskytuje přesný barometr vaší vlastní spirituální upřímnosti, i když o něj možná nestojíte. Každý může kydat hnůj na klasická náboženství a nahradit je přijmutím méně ortodoxního systému víry. Kolik lidí ale myslí své duchovní úsilí vážně? Vy všichni si nejspíš myslíte, že jste právě takovým člověkem, ale opravdu jím jste? Jste ochotni jít kamkoli cesta povede? Udělat cokoli bude třeba? Na tisíce, kteří odpoví kladně, připadá jeden, který to opravdu udělá. Praktikování vědomí smrti odděluje mluvky od těch, kteří jednají. Můžeme to použít jako spirituální diagnostiku sebe sama, abychom jednou provždy určili, jestli je pro nás duchovnost něčím vážným, nebo jsme jen pouhými turisty. Většina z nás jsou turisté, ale kdo z nás je upřímný a kdo je jen fušér? Pokud si chcete odpovědět na tuhle otázku, tady je vaše šance. Váš vztah k vlastní smrtelnosti říká vše, co je třeba. Každý z nás je k ní buďto otočený čelem, nebo zády, je to prosté. Čelit jí, nebo se k ní otočit zády. Pokud nedokážete čelit tomu nejzákladnějšímu faktu vaší vlastní existence, čemu potom zvládnete čelit?

Tohle je přízemí, vstupní patro do probuzení. Důvěrnější a jednodušší než tohle to už být nemůže. Pokud na základě téhle diskuse neprojde váš život v příštích několika měsících významnějším přeorganizováním, potom jste dostali svou odpověď: jste jen turisté bez skutečné touhy nebo záměru probudit se. Co s tímhle uvědoměním provedete je jen na vás. Možná že na tuhle otázku nechcete znát odpověď, ale pokud nechcete znát odpověď, tak ji vlastně znáte.

Praktikovat uvědomování si smrti není snadné, ale můžete to zvládnout, protože je to pravda: zemřete. Klíčová je bdělost. Nepotřebujeme jeden budíček, potřebujeme jich stovky denně, více a více, dokud nezlomíme skořápku a neprobudíme se. Je potřeba uvažování, touha a soustředěný úmysl. Okolnosti jsou nakloněny silně proti vám. Je to jako plavání skrze míli bahna. Musíte prostě plavat, vydržet, neustále si připomínat, co a proč děláte, protože jakmile přestanete, začnete znovu klesat a v dalším okamžiku se přistihnete sedící v domově důchodců, vzpomínající na tu noc kdysi dávno, kdy vám nějaký pomatenec před tančícími plameny a létajícími jiskrami říkal, abyste nenechali život proklouznout, ale vy jste to udělali a teď už je příliš pozdě.

Cílem není umřít dobře, cílem je dobře žít. Koho zajímá, jak umřete? Zemřete statečně nebo jako ubrečené dítě, koho to zajímá? Uvědomování si smrti je uvědomování si života a ten je o probouzení. Nemá to nic společného se smrtí.

Nikomu neříkám, co by měl udělat, ale rád bych upozornil na to, že nezvážit sebevraždu by bylo pošetilé. Pokud ani nedokážete vzít v úvahu téma ukončení vlastního života, čí život to je? Sebevražda může být jednou z mála možností volby, které vlastně máme. Znamená to, že nejsme zcela vydáni smrti na milost. Je to dost děsivé na to, aby vám z toho bylo zle, ale to není důvod, abyste nad tím nepřemýšleli. Většina lidí jedná se sebevraždou jako s největším tabu, jako by to vůbec nebyla možná varianta, ale ona to je varianta, je dokonce zásadní a není žádný důvod, proč jí nedopřát zasloužený respekt. Řekl bych, že ji můžete z možných variant vždycky vyloučit, ale budete to alespoň vy, kdo ji vyškrtl, místo toho, aby to za vás udělal někdo jiný.

Možná vám tohle všechno zní morbidně a depresivně. Možná si myslíte, že smrt je opakem života a že bude mít tohle uvědomování si smrti za následek konec štěstí a dobrých časů, ale tak tomu není. Smrt není morbidní, strach je morbidní. Smrt není opakem života, tím je strach. Zavřít oči před smrtí znamená zavřít je před životem.: co by mohlo být morbidnější? Z vašeho pohledu jsou smrt a sebevražda strašné a nemyslitelné. Z mého pohledu posilňují a potvrzují život a člověka, který nemá s tímhle tématem otevřený a upřímný vztah, vidím jako z 90% mrtvého. Je evidentní, že pro většinu lidí je tohle téma naprosté tabu, zakázaná oblast, do které jejich myšlenky zřídkakdy zabloudí. Sebevraždu se pro ně rovná utrpení, selhání a zbabělosti; jednání hodné náladových mladistvých, slabých a nemocných. Já si zřetelně a trvale uvědomuji, že dnešek je ideálním dnem pro mou smrt. Jen ten den vysvitne, pro nějž jsme probuzeni.

Pokud vám to připadá jako braní vážného tématu na lehkou váhu, je to proto, že z uceleného pohledu to není tak temné a ponuré. Smrt nemá žádný odporný zápach, když ji máme přímo před očima, kde ji vidíme a můžeme na ni zaměřit náš zrak. Právě tohle myslím, když říkám, abyste se se smrtí spřátelili, přijali ji: uznali její důležitost v našich životech, nikoli že by se nám musela zamlouvat, že bychom se na ni museli těšit nebo s ní nějak podivně souzněli. Největším přínosem takového upřímného vztahu je to, jak nám otevírá život dokořán, ale důležité je taky to, jak zmírní hrůzu z vidiny smrti. Nemluvíme o spáchání tohoto činu, jen o upřímném rozjímaní nad ním. Otázka sebevraždy – zda být, či nebýt – je v samotném srdci filozofické tázání, ale Májá z ní udělala něco nemyslitelného pomocí překážek v podobě velmi silných, opačných tvrzení: nemáme právo ukončit náš vlastní život, protože je posvátný; je to neodpustitelný hřích a ohavnost protivící se Bohu; je to zbabělý čin a podvod, jakékoli životní lekce nám uniknout, budeme je muset znovu prožít v příštím životě a tak podobně.

Spíše, než aby byla nemyslitelné, měla by sebevražda být nanejvýš myslitelná. Alespoň bychom mohli rozbít tyhle překážky z domněnek a učinit o ní nějaká rozhodnutí sami za sebe. Pokud si chcete užít trochu legrace při vašem hledání, začněte otázkou: Proč bych se teď neměl zabít?

Kdybyste věděli, že zítra zemřete, co byste dneska dělali? A proč to sakra neděláte?