Nic Navždy

Z knihy Jed McKenna's Notebook:

Přestože by se mé prvotní zjevení dalo shrnout slovy Pravda Existuje, ve skutečnosti to bylo mnohem složitější. Druhým aspektem "Pravda Existuje" je totiž "Tohle Není Ona".

To původní zjevení explodovalo v mojí mysli jako řízená střela a zanechalo mě osamoceného na opuštěné planetě, která se ještě toho rána hemžila lidmi a problémy a emocemi a příběhy a dramaty a miliony dalších věcí, které byly v jediném okamžiku sežehnuty na jemný popel duchovní apokalypsou, která spálila můj svět v oslnivém záblesku světla.



Po výbuchu jsem se ocitl zmatený a otřesený, klopýtající post-apokalyptistickou krajinou, o níž se nesnilo ani autorům sci-fi. Celé civilizace se změnily v bezvětrné pouště. Města jsem teď viděl jako zčernalé krátery a lidi jako stíny kouře. Co bylo dříve Zemí, Domovem, Lidstvem, Rodinou a Životem teď mohlo být nejvýstižněji nazváno Ničím Navždy.

Jak jsem se sem dostal? Kam sem? Sem... co? Nemůže to být, jak to vypadá (přestože vím, že je). Nemůže to opravdu být Nic Navždy (přestože vím, že nemůže nebýt). Někde tu musí něco být (přestože vím, že není). Musím to najít. Musím se přesvědčit na vlastní oči. Kde jsou lidé? Města? Kde jsou kostely? Kde jsou sochy a obrazy? Kde jsou slavné filosofie a systémy víry? Nepochybně musely přežít. Kdo jsem, abych tu byl sám?

Kde jsou ti chytří? Ti, co se zdáli tak vážní, tak odolní, tak hluboce zakořenění a sebejistí? Kde jsou ti s pevnými přesvědčeními a komplikovanými filosofiemi? Proč tu nejsou? Kde jsou všichni hrdinové? Tohle je místo, kde by měli být hrdinní muži a ženy. Měli by tu být nejlepší z nejlepších, nejchytřejší, nejstatečnější, ti nejoddanější a nejopravdovější. Kde jsou? Kde jsou nějaké stopy po tom, že tu vůbec byli? Nemůžu tu být jen já. Musí tu být ostatní. Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem jediným na téhle pusté planetě, a tak jsem se šel porozhlédnout kolem.

Šel jsem k filozofii. K tomu, co dříve bývalo celými knihovnami nahromaděné lidské moudrosti, včetně onoho starověkého Řecka a všech těch Evropanů z posledních staletí s jejich obrovitými mozky a gigantickými myšlenkami. Kam se to všechno podělo? Je to pryč, jako by to nikdy neexistovalo. Spláchnuté jako hrady z písku. Všechno, co zůstalo na místě, kde jsem očekával Velké Mysli a Velké Myšlenky, byl nákres pro sestavení bomby, jako byla ta, která tohle udělala s mým světem: Cogito Ergo Sum.

A tak jsem se zamyslel, kde byl René Descartes. Měl bych z něho být schopen nalézt více než tato tři slova. Ale nenašel. Zjistil jsem, že dokonce ani člověk, který sestavil takovou bombu netušil, co to skutečně bylo, ani co skutečně dokáže: sestrojil bombu, ale nikdy ji neodpálil ve svém vlastním životě.

Šel jsem k náboženství. Jakékoli náboženství, kult nebo sekta by postačily: cokoli, co by zůstalo stát v tomhle pustém světě by bylo vítanou a úžasnou podívanou, ale nic z nich nezbylo. Všechny knihy a sochy a přepychové šaty a nádherné budovy se vypařily. Nikde nezůstal kámen na kameni. Byl jsem udivený, ale ne překvapený.

Šel jsem k okultismu a k New Age, k duchovnosti a Východním myšlenkám. V té době již byly mé oči přizpůsobené jasnému světlu tohoto nového světa a ve chvíli jsem dokázal plně vstřebat to, co by mi dříve trvalo celé roky. Byli tu další jako jsem já, všiml jsem si, ale jen pár. Bylo nyní snazší je rozpoznat, když se všichni předstírající vypařili. Stejně jsem tu ale nebyl proto, abych se něčemu naučil, něčeho dosáhl nebo si něco osvojil. Neměl jsem žádnou touhu stát se studentem. Nebylo to teoretické ani teologické snažení. Nepotřeboval jsem se nikam dostat.

Nebyl jsem na učení a filosofie a domněnky zvědavý kromě základního rozlišení, zda přežily výbuch. Jenom jsem pátral po tom, zda něco zůstalo stát, ale příliš toho nebylo. Něco málo ano, ale nebylo toho moc. Když už jsem šel kolem, podíval jsem se na Buddhismus, ale jediné, co z něj zbylo, byl diamant Zenu pod horami prachu z rádoby Zenu. Chtěl jsem ho konečně spatřit v celé kráse, ale skutečný Zen bylo jen jiné jméno pro bombu a mně už nezbylo nic, co bych mohl odpálit.

Celé tohle putování po sežehnuté Zemi nebylo koncem, ale jenom začátkem. Pořád mě čekala má sebe-dekonstrukce, kterou jsem strávil následující dva roky, dokud jsem se nedostal do místa zvaného Hotovo. Vnější hledání je pouze jednou částí příběhu. Tou druhou je vnitřní část: pomalé, bolestivé odloupávání „já“, jedna vrstva po druhé, kousek po kousku. Odstranění sebe sama. Některé vrstvy klamu prostě jen odpadnou, některé se odtrhávají v dlouhých pruzích nebo ochablých kusech a některé je potřeba pečlivě, bolestivě vymezit a operativně odstranit. Všechno, čím jsem se za desítky let stal, jsem se nyní musel od-stát.

Všechno, čím jsem skutečně byl, byla jen domněnka, takže jsem musel přestat věřit všemu, čemu jsem věřil. Můj nový svět byl chladný a jasný a upřímný, ale má stará mysl byla stále plná domněnek a názorů a klamných vědomostí a citových připoutaností nahromaděných za celý život – všechny ty zhoubné trosky a jedovatý odpad, který vytváří ego – tohle všechno muselo pryč. Je to proces a zabere čas. Svět se může vypařit v jediném okamžiku, ale hoření „já“ trvá o trochu déle. Pro tenhle účel žádná bomba neexistuje. Není tu žádná kouzelná latinská fráze ani mantra v Sanskrtu, která vaše já zničí rychle a bezbolestně. Neexistuje žádné uvědomění, vhled ani zjevení, které vymaže vaše falešné já v jediném okamžiku. Ti, kteří tvrdí, že se takto probudili, jsou nejvíce oklamaní ze všech.

Poté přišel čas na to, aby se hora znovu stala horou. Následujících deset let jsem strávil snahou pochopit tenhle nový svět: Ne-svět, ve kterém i přesto ne-já zdánlivě přebývá. Probuzený sen. Bylo to, jako by se svět změnil z pevné hustoty na míhající se přelud. Stále jsem svět viděl takový, jak jsem jej vždycky znal, ale nemohl jsem najít jeho podstatu. Má ruka prošla vším, čeho jsem se pokusil dotknout. Cokoli, na co jsem pomyslel, se v mé mysli rozplynulo. Skrze každého, na koho jsem se podíval, včetně sebe, jsem viděl jako skrze páru. Pohled na moji vlastní osobu byl jako tvář, kterou spatříte na vteřinu v mracích, než zmizí.

Mou skutečností je nyní probuzený, od nepravd-oduvědomělý stav, a je pro mě stejný jako pro všechny, kteří do něho přijdou. Nejsou tu žádní mistři ani začátečníci. Nejsou tu žádná učení ani domněnky: žádní Hinduisté ani Buddhisté, Jnanové ani Advaitisté; žádní mistři ani jogíni ani swamiové; žádné nehmotné entity ani vysokostupňové energie ani nadřazené bytosti. Probuzený je probuzený. Všechno ostatní... je všechno ostatní.

S tímto na paměti by mělo být snadné pochopit, proč je v mém uvažování velice úzký rozsah, když přijde na definici Duchovního Osvícení. Ve snovém stavu je nespočet odstínů šedi, ale mezi snovým stavem a probuzením žádné odstíny nejsou. Rozdíl je absolutní: Pravda existuje, Nepravda nikoli. Tohle je teorie osvícení – ryzí, základní matematika pravdy – a je velice jednoduchá: stejně snadná, jako jedna, dva, tři, jen bez té dvojky a trojky. Je tak jednoduchá a očividná, že bys musel zavřít oči a hlavu zabořit do písku, abys ji neviděl.

Přesněji bys potřeboval nějaký mechanismus, který by kolem tebe vytvářel energetické pole, umělé mikro-prostředí; kosmickou loď pro jednoho s natolik strhujícím interaktivním letovým filmem, abys dokázal zapomenout na to, že plaveš sám v prázdném prostoru a uvěřil tomu, že jsi ve světě plném lidí, dramat a smyslu....

Což je přesně to, jak se věci mají.

Mechanismus, kterým dosahuješ tohoto nejúžasnějšího ze všech představitelných výkonů, je dobře promazaný stroj sestávající z kombinace emocí a rozumu. Emoce napájí energetické pole, Májá vládne rozumu a tahle loď, ve které se bezcílně vznášíš Ničím Navždy, se jmenuje Klam.

A co když tahle bublina praskne? Když je iluze zničena? Když je Májá poražena?

Co potom?
Všechno.

Kdo potom?
Nikdo.

Mělo by teď být snadné pochopit, že skutečné a úplné duchovní učení může být sděleno třemi slovy, zatímco ti, kteří potřebují přeplněné knihovny a zástupy učenců s šedivými vousy k jejich rozluštění uspějí jen ve vytváření ještě více nejasností a zmatku. Mělo by teď být zřejmé, že žádné případy náhlého osvícení neexistují, že probuzení není výsledkem jediného zjevení, ale dlouhé, kruté cesty, na niž je každý jednotlivý krok dlouhou a krutou cestou.

Mělo by teď být evidentní, že všechna dogmata, víry, nauky a filosofie jsou úkazem patřícím čistě do snového stavu s nulovou nezávislou existencí v pravdě. Mělo by teď být snadné podívat se na jakéhokoli učitele či učení, na jakoukoli knihu, na jakékoli duchovní nebo náboženské tvrzení a s jistotou okamžitě poznat jeho cenu.

Mělo by teď být snadné pohledět na všechny vnitřní myšlenky, přesvědčení a city a být si jistý bez sebemenší možnosti omylu, co je skutečné a co pouhá fantazie. Mělo by teď být jasné, že neexistuje žádný prostor k debatě ani pro názory ohledně toho, co je pravdivé a co je falešné. Rozlišení je absolutní:

Pravda existuje, Nepravda nikoli.