Já, neasi!

Dvě časté otázky:
1) Co znamená, že "já" je jen iluze? a 2) Jak si tím někdo může být jistý?

Následuje nevytříbený pokus o odpověď skládající se z pár krátkých odstavců a jednoho černobílého obrázku, který jsem ukradl Harrisovi.

Zásadní je rozdíl mezi POCITEM JÁ a EXISTENCÍ JÁ. Iluze je definována jako "nesprávná představa" či "chybný vjem". Samotný vjem tu tedy skutečně je, ale z určitého důvodu se označuje za nesprávný. "Pocit já" tu také jako neurčitá představa skutečně je, ale jako nesprávná je označována proto, že údajný subjekt, který reprezentuje a na který neustále odkazuje - její podstata - je při bližším pohledu mylná, v tomto případě absolutně nepřítomná, neexistující. A to je stěžejní hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že ze studny, která je jen fata morgánou, žízeň nikdy neuhasíte, ať už působí sebereálněji.

Ten pocit uvnitř vaší hlavy, že přemýšlíte, svobodně vybíráte a konáte (nyní čtete tyto řádky) - zkrátka že žijete a že se život děje vám - to jsou 4 černé, pacmanovité pizzy na okrajích v obrázku výše. Slouží jako hranice vytvářející samotnou iluzi, že v jejich středu existuje bytost, která je má všechny na svědomí (a pod vědomou kontrolou). Tato bytost údajně existovala před nimi, bude existovat po nich a existovala by dokonce bez nich. Jestli je ten pocit prostě jen "neurčité já" nebo se považujete za duchovního člověka a údajnému původci těchto pocitů říkáte "duše","pole vědomí", "energie" nebo "přítomný okamžik" nemá na výsledek pražádný vliv. Je naprosto fuk, jakému bohu nebo systému víry se klaníte, tenhle pocit si přivlastní Kršnu, Vědomí, Pozorovatele i Ne-Já.

Pocit subjektu zůstává, ale jeho existence nedává žádný smysl nejen při upřímném pozorování vlastní zkušenosti, ale je v evidentním rozporu s nejnovějšími poznatky o fungování mozku, které celkem jasně vypovídají o tom, že tento pocit přichází vždy až po událostech, kterým pocitově předcházel. To je velice snadno ověřitelné, pokud sledujete fungování vlastního myšlení. Myšlenky se záhadně vynořují a dokud se neobjeví, nemáte nad nimi žádnou kontrolu. Poté, co se objeví, máte pocit, že jste je "vyrobili" a že s nimi můžete vědomě naložit, ale i tato část myšlenkového procesu proběhne automaticky a pocit vědomého ovlivňování přichází až pár sekund po této automatické akci. Pro "já" jednoduše v řetězci myšlení není místo!

Pocit já je tedy iluzí čtverce na obrázku. Iluze je to skutečná = pocit já je skutečný, tedy skutečně máme pocit, že tu čtverec je, stejně jako máme téměř hmatatelný pocit, že jsme uvnitř hlavy a v reálném čase kontrolujeme své chování.

Teď na chvíli odložíme stranou neurčité pocity a podíváme se blíže a pozorněji, co je za nimi. Je tu skutečně čtverec? Nemusíme nikterak daleko. Ono bájné gigantické ego, které pocitově celý život tahá za nitky, by tu někde vážně mělo být. Filtr, skrze který celý život prožíváme. Podívejte se a najděte ho. Považujete se za něho kam až vaše paměť sahá, ztotožňujete se s ním, cítíte ho uvnitř hlavy téměř každou sekundu už desítky let. Mělo by tam někde být a mělo by být lehce řečeno nepřehlédnutelné. Pokud ne, měly by po něm být alespoň nějaké solidní stopy, za které se neurčitý pocit, který cítíte jen tehdy, pokud se nedíváte, považovat nedá. Hledejte.

Já je jako tenhle čtverec. Existuje pouze zdánlivě, když se nedíváte nebo se díváte blbě. Iluze, klam Při bližším, upřímném pohledu se vždycky okamžitě zhroutí. Není pro něho místo a není ho potřeba.

Tohle není otázka žádné víry, ale přímé zkušenosti. Kolikrát se na obrázek výše musíte podívat, abyste si byli dostatečně jistí, že tam žádný čtverec není? Osmkrát? Jedenadvacetkrát? Stotisíckrát? Jak je libo. Nevyhnutelná otázka, zda je toto uvědomění trvalé nebo nikoli, je zbytečná a snaží se odvést pozornost od nutnosti upřímně odpovědět, zda existujete, či ne.

Když dáme Popperovu Černou labuť na chvíli stranou... jak jinak než slovem "jistota" byste označili fakt, že ono já údajně stojící za pocitem sebe sama bez použití domněnek ještě nikdo nikdy nenašel?

Nenapsal jsem jedinou domněnku, které je třeba slepě věřit, nemůžete s tím souhlasit nebo nesouhlasit - můžete se buď přesvědčit, nebo utíkat. Věřit je k ničemu, když si to můžete zjistit. Najděte mi ho. Třeba budete první, kdo na něj narazí. Jestli jo a melu voloviny, dejte vědět a já tenhle blog smáznu.