Věda? Běda.

Nejdůležitější věcí, kterou si v souvislosti s vědou jako polem hledání můžeme uvědomit je ta, že je pevně uzavřeným paradigmatem, čímž se účinně zříká pravdy. Vědomí je naprosto mimo dosah vědy, protože nekonečné nemůže být vyjádřeno omezeným systémem. Věda je strukturou vyžadující podpěru, kterou může poskytnout jenom nepravdivé paradigma.

Žádný fyzický vesmír neexistuje, tečka. Možná směšné tvrzení, ale nemůže být vyvráceno. Objektivní poznání není možné, což znamená, že věda nemůže nikdy vystoupit nad nepravděpodobné domněnky. Tím pádem je všechna věda evidentní a nevyhnutelnou pseudovědou. Tady bychom mohli skončit, ale nedělejme to.


Věnujme chvíli Stephenu Hawkingovi. Hned z první věty Velkolepého Plánu můžeme vyvodit hodnotné postřehy.

"Každý z nás existuje krátkou chvíli, za kterou prozkoumáme jen malou část vesmíru."

Většině lidí se to může zdát jako celkem rozumné tvrzení, ale pro kohokoli, kdo provádí seriózní zkoumání, se to musí jevit jako neomluvitelná urážka takového pátrání.

Kdybych knihu četl v době, kdy jsem si v tom sám dělal pořádek, hodil bych ji na hromadu zmetků hned u první čárky a spolu s ní i její autory. Hawking je náš nejuznávanější týpek přes vědu a ve stejné knize tvrdí, že filozofie je mrtvá a věda je v čele lidského tažení za poznáním. Kdyby nebyla pravda, že věda je nositelem světla pro lidstvo, tak by na tom ani nezáleželo, ale ona to pravda je, tedy v tom smyslu, že tomu tolik lidí věří.

Tady máme Hawkinga osobně a hned první věta jeho knihy je slaboučkou nepodloženou domněnkou vydávající se za jasný fakt. Náš nejrespektovanější vědec je tak nakažený svými vlastními domněnkami, že si ani neuvědomuje, že ničím víc nejsou. Půl věty stačí k odhalení slepého nositele světla.

V případě, že sledujete skóre, ne-tak-úplně-mrtvá filozofie vlezla s povyšující se vědou do lesa a vrátila se sama. Populární filozofie založená na souhlasu se dokáže překulit a dělat mrtvou na slovo, ale extrémní skepticismus - neboli upřímné zkoumání - nemá slitování a nebere zajatce.

Teorii všeho čekáme od fyziků, nejspíš proto, že o ní pořád žvaní, ale oni vlastně nemluví o teorii všeho, jen o teorii vesmíru, který nejen že není vším, ale je ničím.

Mapujeme genomy, nervové sítě a hluboký vesmír, protože je to méně děsivé než zjištění toho, jak moje fenka pozná, že se na ní koukám; ale to, jak moje fenka ví, že na ní koukám, je mnohem blíže základnímu stavebnímu prvku všeho, než jakýkoli atom nebo božská částice kdy mohou být.

Vědci kladou tak velký důraz na opakovatelnost výsledků experimentálního ověřování, že si občas pletou nereprodukovatelnost za neplatnost.

Opakovatelnost může znamenat platnost, ale neopakovatelnost neznamená neplatnost. Ani není nic vyvráceno, jak je nám často podsouváno, jen proto, že to nebylo vědecky potvrzeno.

Nejde o to, že by věda měla nebo mohla přestat blbnout a začít to brát vážně, jde spíš o to, že kdokoli, kdo si přeje přijít na kloub své vlastní situaci musí vědu vyškrtnout ze seznamu těch, co mají odpověď. Do jakéhokoli stupně věříme, že věda zastupuje naše zájmy, do té míry je důležité tuhle důvěru odvolat, abychom pokročili dále.

Všem vědeckým tvrzením by mělo předcházet varování. Udělat to zní jako vědecky správná věc. Šablonovité upozornění by nejspíše ve většině případů stačilo:

Vědecké poznatky zde obsažené jsou založené na nekritickém přijetí konsensuální reality jako skutečné reality a proto musí být viděny ve stejném světle jako mytologie, folklór, pověrčivost a náboženství. 

Jakkoli upřímné by poskytnutí tohoto varování bylo, věda si nemůže dovolit přiznat domněnky, na nichž pracuje. Jsou tím, co drží vědu nad vodou a nikdo si nechce podříznout větev, na které sedí.

Hádám, že každý vědec by odmítl mé tvrzení jako směšné, ale nemohl by to udělat vědecky. Nemůžou falzifikovat vědomí jako jedinou existující realitu a sami nemohou cokoli dokázat, což z vědy dělá to nejradikálnější z fundamentalistických náboženství.

Pokud máte pocit, že to, o čem mluvím, je záležitostí výstředního uvažování a že skutečnou dřinu odvádějí týpci plnící tabule tajemnými vzorečky a ti, co připojují dráty na krysí mozky, potom jsou tohle vaši Buddhové, které je třeba zabít.

Mým cílem není protivědecká přednáška, jen dodání odvahy čtenáři k tomu, podívat se znovu na přehnanou úctu, s niž na vědu hledíme.

Ano, není snadné uvěřit, že vědci si neumí hrát ani na vlastním pískovišti, ale oni to neumí a to je vědecký fakt.

Doporučil bych vám znovu zvážit váš pohled na lidstvo samotné. Uvědomuji si, jak to vypadá zevnitř, že naše nejchytřejší mozky pracují na největších otázkách; věda dělá na Božích částicích a teoriích všeho možného, filozofové těžce makají na rozmotávání velkých záhad a kouzelné náboženství poskytuje kouzelné odpovědi.

Převažující názor je, že jsme inteligentní a schopní a že se naši nejlepší lidé věnují tomu, aby pro nás tyhle obrovské záhady vyřešili.

Tohle je bezpečné útočiště, které nás zbavuje břemene tím, že přesouvá zodpovědnost na činitele jiné, nežli nás samotné, ale abychom se někam dostali, musíme na sebe vzít celé břemeno, takže se hodí pochopit, že tam venku není nikdo, kdo pro vás tohle vyřeší. Vy jediní zastupujete vaše zájmy. Co si neuděláte sami, to nebudete mít.

Zdroj: JedMcKenna - Theory of Everything