L_EGO

Z knihy Spiritually Incorrect Enlightenment; autor Jed McKenna

„A co hřích, prvotní hřích a todle všecko? Chceš jako říct, že nic takovýho nejní?“

Promnu si oči a snažím se vzpomenout, o čem jsme se bavili a jak jsme se k tomu vůbec dostali. Pak se zamyslím, jestli vážně tvrdím, že 'nic takovýho nejní', nebo jestli se to alespoň dá nasměrovat směrem, o kterém by stálo za to mluvit. Jak to už často dělávám, odpovídám z vlastní zvědavosti, abych zjistil, kam nás tahle linie bádání zavede.

- „Existuje jediný hřích,“ odpovím. „Jediným hříchem je nevědomost. Nevědomost je hřích, hřích je nevědomost. Žádný jiný není.“

- „Nevědomost vo čem?“

- „O takovou nevědomost se nejedná. Není to ten případ, kdy něco nevíš. Je to ten druh, kde víš něco, co není pravdivé.“

- „To je pěkná pakárna,“ odvětí.

- „No jo,“ souhlasím.

- „A co teda nebe a peklo?“ zeptá se.

Oběma rukama udělám voila gesto. „Tady je máš. Momentálně spíš nebe, řekl bych.“

- "A peklo?“

- „Jaké to bylo, když ti zabili bratra?“

Minutu nad tím přemýšlí a pak pokračuje.

- „A co spása? Vykoupení musí existovat, ne? Jedinej hřích je nevědomost, a todlecto všechno - život, je nebe a peklo, ne? Jakože tady a teď, jo?“

- „Vypadá to tak.“

- „Takže jsi v nebi nebo v pekle zrovna teď, jo? Ještě naživu?“

- „Mám ten dojem.“

- „Né až pak jo? Né v budoucnosti? Né až když vytuhneš?“

- „O pak, budoucnosti ani vytuhlosti nic nevím.“

- „Hm,“ dlouhá odmlka. „Takže teda, jak se z toho jako vykroutíš? Jak dosáhneš spásy za svůj hřích nevědomosti a dostaneš se z pekla do nebe?“

Curtis už má evidentně pár vážných rozhovorů za sebou. Vypadá to, jako by měl v hlavě kompletní operační manuál. Jednu část jsem pozměnil a teď chce vědět, jak to poznamená zbytek. Rozhodl jsem se jeho otázku zodpovědět v poměrně komplexním podání, abych viděl, jak si s tím poradí. Z ohně už zbyly jen zářící uhlíky, fouká solný vánek, Měsíc je vysoko na obloze a cítím se příliš pohodlně na to, abych se natáhl pro další pivko.

- „Nevědomost není takovým hříchem, za který zaplatíš později, ale takovým, za který platíš zrovna teď,“ vysvětluji potichu, jako bych promlouval k vlnám. „Cenou za nevědomost je život v nevědomosti, stejně tak, jako je život v chladných, vlhkých stínech cenou za krčení se v chladných, vlhkých stínech. Vykroč ze stínu do hřejivého slunečního svitu a hřích, tak říkajíc, je okamžitě odpuštěn. Tvůj svět se rázem stane zářivým světem tepla a světla, zatímco vlhké stíny jsou zapomenuty. Karma funguje stejně. Slyšel jsi o karmě?“

- „Něco jsem už vo ní už zaslech,“ odpoví.

- „Je jako hřích. Je to prý takový dluh.“

- „Navyšuje se? Jako že to pak musíš zacálovat?“

- „Jo, musí se spálit. Jediný způsob, jak spálit karmu, je sežehnout nevědomost, což je to samé, jako zpopelnit tvoje já, protože nevědomost a já jsou jedno a to samé. Nevědomost není vlastností já: je jeho podstatou. Není nicotou v místě, kde by něco mělo být, je jemně upleteným něčím z ničeho. Ta nicota vpletená do něčeho je tím, čemu říkáš realita. Část, kterou nazýváš já, je ego.“

- „Počkej na moment,“ odpoví.

- „Jasan.“

- „Egos říkal že je co?“

- „Falešné já. Osobnost. Všechno, za co se považuješ. Všechno, co tě odlišuje od všeho, čím nejsi.“

- „A falešný já je špatný?“

- „Ne. Je falešné.“

- „A falešný je špatný?“

- „Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme,“ parafrázuju Hamleta.

- „Takže věci jako je nebe a peklo a karma, která je jako splátka za hřích, todlecto všecko jako není samo o sobě, ale je to tu proto, že máš falešnou osobnost.“

- „Tak nějak.“

- „Protože falešný já pochází z nevědomosti?

- „Ano. Falešné já je nevědomost. Všechno, co ti naznačuje, že jsi od zbytku oddělený, je falešné.

- „Od ničeho nejsem oddělenej?“

- „Ne. Existuje jen jedno jediné. Čím je ono, tím jsi ty. Všechno, co tvrdí opak, je tvá vlastní osobní falešná interpretace. Je to ego, jsi to ty, přesně tím nevědomost a hřích a zlo skutečně jsou.“

Po několika minutách ticha mě poprosí o příklad. Přemýšlím nad tím.

- „Je to stejné, jako kdybys byl duch, co nosí lidský kostým a stěžuje si na déšť. Kvůli dešti se cítíš mizerně, takže nazveš déšť špatným, ale déšť není špatný, je to prostě jenom déšť. Déšť není problém, problém je, že máš na sobě lidský oblek. Sundej si ho a problém zmizí.“

Uběhne další minuta.

- „Ale pak si nebudu moct užívat ani to příjemný, co je s lidským převlekem spojený, ne?“

- „Přesně tak.“

- „A to není jen vo tom, že mám na sobě lidskej převlek, já se za něj ještě jakože považuju, jako bych zapomněl, že jsem ve skutečnosti duch.“

- „Ano.“

- „Takže déšť nejní problém.“

- „Správně. Déšť není problém; věc, na kterou prší, je. Lidé se na hřích většinou dívají tak, že je v pořádku nosit lidský převlek, ale není v pořádku, když zmokne.“

- „Takže skutečný hříchy nejsou všecky ty věci okolo lidskýho převleku, ale převlek samotnej. Myslet si, že jsi převlek a zapomenout, že jsi duch.“

- „Ano.“

- „Dobře, počkej prosím chvíli.“

…

- "Óká, pokračuj,“ řekne po deseti minutách.

- „Zapomněl jsem, kde jsme skončili.“

- „Karma. Peklo. Duchové v dešti.“

- „Karma ani peklo ani utrpení nejsou samy o sobě ničím jiným, nežli vzruchem v této chatrné hmotě falešného já. Problém není v narušení věcí, ale ve věci, která je narušená. Je falešná a kdyby tu nebyla, nebylo by, co narušit. Nic, co může být propíchnuto, spáleno ani vysoušeno. Nic, co by utrpělo zranění nebo smrt.“

- „Nic, co by utrpělo zranění nebo smrt,“ zopakuje.

- „Ve skutečnosti neexistuje žádná kniha, která střeží naše záznamy. Neexistují žádné karmické uzly, které je třeba spálit. Nikdo nás nesoudí. Je tu jen to, co považujeme za pravdivé a zda tato víra dává vzniknout štěstí nebo utrpení. Já je falešné a je to právě ono, které nese břemeno vlastní nevědomosti; které trpí nebo je šťastné, které je podřízené vnějším vlivům, jiným, než je ono samo. Víra v existenci falešného já je zdrojem všeho utrpení a všeho štěstí.“

- „Nikdo nás nesoudí?“

- „Co opravdu jsi je vším, co skutečně existuje. Kdo by koho soudil?“

- „To nechápu, nedává to vůbec žádnej smysl.“

- „Já vím."