Blázen III

Úryvek z knihy Duchovně Nekorektní Osvícení;
autor: Jed McKenna; dopis od Julie Meyers

Osoba, kterou jsem bývala, je pryč. Je po ní, je mrtvá.

Čím jsem byla teď nemůžu ani pochopit. Nedává to vůbec žádný smysl. Jak jsem mohla být tak tupá? Tak lhostejná? Tak oklamaná? Tak nevědomá? Považovala jsem se za duchovního člověka a přitom jsem byla cokoli, jen ne duchovní. Byla jsem přesný opak!

Moje takzvaná duchovnost nebyla spojením s realitou, ale mou ochranou před ní. Co jsem to byla za ubohou duchovní konzumentku? Každých pár měsíců vyprchalo kouzlo velkého duchovního vhledu a hned jsem zoufale sahala po dalším. Jeden přelud za druhým. Kupovala jsem všechno, co nabízeli. Tak naivní, tak průhledná.

Co jsem vlastně hledala? Teď si nevzpomínám, protože jsem to nevěděla ani předtím. Něco, co by mě vystřelilo do nějaké pohádkové sféry bytí, kde by se mé sny stávaly skutečností, lidé by vyhledávali mé rady, obdivovali mé štěstí a můj život by navždy zářil jako diamant.

Pokroucené touhy ega dotažené do groteskních extrémů. Jen kupa sraček, ale tou jsem asi byla – hromadou sraček. Jak jinak to říct? Nedává mi to teď smysl, protože ho to nedávalo nikdy.

Vždycky šlo o nějaký neurčitý, ale mnohonásobně krásnější stav bytí, nějaký vyšší stav vědomí nebo nějaký stupeň mistrovství, jehož povahu jsem si nedovolila ani odhadnout.

Jeden měsíc je to nový kouzelný přípravek, který mě očistí. Další měsíc zase nová zázračná meditační technika, která mi konečně přinese to, co jsem od meditace vždycky chtěla. O měsíc později se všichni sbíhají poslechnout si gurua, díky kterému to všechno konečně začne dávat smysl.

Nabarvi si dveře na červeno, spi hlavou směrem na sever, odříkávej jazyk lámající mantry, proveď očistu vnitřností, harmonizuj své čakry, přečti si tenhle posvátný text, nos tenhle drahokam, seď v téhle pozici, zapal tuhle vonnou tyčinku, zírej na fotku tohohle svatého, dostaň požehnání od tamtoho svatého, kup si tuhle knihu, zúčastni se tohohle work-shopu.

Nenechávej nic náhodě, pořiď si od všeho alespoň jeden kus:

svěcené kameny, léčivé krystaly, uklidňující oleje, očišťující kadidla, náladu zlepšující svíčky, meditační růžence a další meditační růžence. Můj byt se změnil na skladiště indických fetišů, větrných zvonkoher, hinduistických sošek, buddhistického umění, tarotových karet, astrologických tabulek, plnospektrálního osvětlení, terapeutických vůní, plakátů mandal, meditačních polštářů, jógamatek, nezávadných potravin, nezávadných čistících prostředků, organických tkanin, koberců neuvolňujících jedovaté výpary a netoxických barev.

Knihy. Stovky knih. Každá pitomá knížka s líbivým obalem a chytrým pohledem na věc. Časopisy, do kterých jsem dříve tak hrdě přispívala a teď se na ně stydím jen pomyslet.

Jeden výstřelek za druhým, trend za trendem, a uprostřed toho všeho já, jako malá školačka padající z jednoho pobláznění do dalšího. To byl můj život! Kdyby teď vešel Bůh a řekl mi, že musím být zase tím člověkem, pokusila bych se ho zabít. Buď to, nebo bych zabila sebe, ale nevrátila bych se zpátky do toho zatuchlého vězení. Prokrista, u postele jsem měla zenovej budík!

Myslím, že bych mohla omezit všechny budoucí konverzace na pár jednoduchých poznámek: „Nevím.“ „Je mi to fuk.“ „Nemám na to žádný názor.“ „Tvá slova mi nedávají žádný smysl.“ „Nemá cenu se mnou mluvit.“
„Copak nevidíš, že tu vlastně nejsem?“