Iluze svobodné vůle + záloha komentářů

Existují vhledy, jejichž ověření a následné osvojení má, bez přehánění, schopnost od základu změnit způsob, jakým žiješ a funguješ v každodenním životě. Takovou moc nemají proto, že by snad byly kouzelné. Jsou silné z jednoho jediného, prostého důvodu - mapují realitu. To je vše.

Jsou reálné, ať už si o nich myslíš cokoli, ať věříš čemukoli, ať děláš cokoli, ať jsi kýmkoli, ať jsi kdekoli a naprosto, naprosto vždycky.

Iluze svobodné vůle a neexistence "našeho já" jsou dvě z nejsilnějších ochutnávek reality, které si můžeš dopřát.

Sam Harris ale nepatří k lidem, kteří by tuhle dobrotu nabízeli nesměle, ani není jedním z těch, kteří ti ji nacpou až do krku, přestože nemáš hlad. Prostě jen s ledovým klidem a humorem vykládá na stůl hlavní chod v podobně neexistence svobodné vůle a jako zákusek servíruje neexistenci "tvého já" a je jen na tobě, jestli ochutnáš, nebo ne.

Pokud se nebudeš bát a bez předsudků se zakousneš, bude tě, v případě, že tvůj život stojí na chatrných základech vystavěných z domněnek, čekat hodně trpká chuť. Tahle hodinová přednáška boří základy všech hlavních světových náboženství a pokud máš pocit, že jsi člověkem, který má vše pod kontrolou a kormidlo svého života drží pevně ve svých rukou, nejspíš pro tebe taky nebude snadné ji strávit.

Na druhé straně porozumění předloženým skutečnostem nabízí nesmírné osvobození a citelnou úlevu.

Takže otázka jako vždy zní: Dáš přednost tomu, co ti chutná, nebo tomu, co je skutečné?


Edit: Bylo mi líto diskuse, která vznikla pod příspěvkem na starém blogu, takže pokud je tu nějaký masochista:

Borius:

Přicházím z Youtube, už jsme si tam pár slov vyměnili. ;-) 
Je pochopitelné, že absolutní svobodná vůle je nesmysl. Nemohu vyskočit na střechu paneláku, byť bych chtěl sebevíc. Zato se mohu rozhodnout, jestli tam vyběhnu po schodech, nebo vyjedu výtahem. Sam Harris by mi nejspíš oponoval tím, že to se nerozhoduji já, ale můj rozum – mozek na základě možností, zkušeností, fyzičky apod. V tomto s ním souhlasím. Avšak je třeba si uvědomit, že i ten můj mozek, stejně tak jako mé zkušenosti a má kondička, to vše je mojí součástí. Rozhoduje-li se tedy „můj rozum“, rozhoduji se já. 
Vrátil jsem se právě z obchodu. ;-) Mohu sice říct, že se ztama vrátilo mé tělo, ale pakliže považuji své tělo za integrální součást sebe sama (což považuji), tím je správné i říct – vrátil jsem se z obchodu. Podobně spíše řeknu – já si vybíral zboží –, než můj rozum spolu s biologickými instinkty si vybírali zboží. Podobně mohu říct – svobodně jsem si vybíral –, a sice proto, že jsem nebyl pod nátlakem. Samozřejmě, že je tu vliv nabídky, kvality, ceny, případně reklamy (ačkoli já na ni vůbec nedám). To vše si uvědomuji a volím podle těchto indicií co nejvhodnější varianty. Právě toto a nic jiného představuje svobodnou vůli. To, že víme, jakým způsobem funguje i po stránce neurologické, tím lépe.

Sy_:

Vítej :)

Tvůj argument, že nevědomé procesy mozku jsou stejně tak "tvoje", jako procesy, které si uvědomuješ a s nimiž se ztotožňuješ, Harris ve videu zmiňuje.

Takže se budu jen opakovat, protože kdyby ses na to video konečně podíval, bylo by to jasné. Tvému tvrzení se ve filozofii říká kompatibilismus a jestli tě ta přednáška nebaví, pasáž začíná přesně na 26. minutě videa a netrvá dlouho.

Ve stručnosti lze říci snad jen to, že pokud považuješ svoje nevědomé procesy za projev svobodné vůle, potom ze své svobodné vůle vyrábíš taky červené krvinky, pumpuješ krev, dýcháš v hlubokém spánku a rosteš si vlasy a nehty.

Opravdu máš pocit, že tohle všechno děláš a každou vteřinou se rozhoduješ, že s tím nepřestaneš?

Pokud si vybíráš mezi sýrem a salámem, děje se to na jiné úrovni, než výše zmíněné procesy a ten pocit volby tam je, ale když se podíváš opravdu zblízka a opravdu upřímně, zjistíš, že důvod, proč sis vybral sýr místo salámu není o nic více tvým vědomým rozhodnutím, než že ti v tomhle okamžiku v těle proudí krev. A že fakt, že pocit volby byl velice silný, se v žádném případě nerovná existující svobodné vůli.

Můžeš třeba říct, že jsi měl v době nákupu na sýr větší chuť, než na salám.

To je možné, ale to, že jsi měl chuť na sýr a nikoli na salám, nebylo tvým svobodným rozhodnutím (že v těle proběhne ta a ta chemická reakce způsobující ty a ty chutě), stejně tak jako ses nemohl svobodně rozhodnout, že chuť na sýr na tebe bude mít právě tenhle vliv při výběru, i když to bylo pravděpodobné.

Vím, že to zní divně a vypadá to jako rýpání se ve zbytečnostech, které člověku nic nedají, ale vážně si myslím, že to za to stojí.

Neexistence svobodné vůle je jen nevyhnutelným důsledkem toho, že nikdo, kdo by si mohl volit oddělen od a neovlivněn vším ostatním, ve skutečnosti neexistuje, nikdy neexistoval a existovat nemůže.

Jestli ti přijde neexistence svobodné vůle zvláštní a těžko stravitelná, neexistence entity uvnitř tvého těla, které říkáš "já", pro tebe bude oříšek, jehož rozlousknutí se budeš vyhýbat spoustu let vírou v duši a který se pravděpodobně ani nebudeš snažit otevřít a při první příležitosti ho zakopneš do kanálu.

To je v pořádku... jestli přicházíš i se sebemenšími "spirituálními znalostmi", což je pravděpodobné a pochopitelné, co tu čteš MUSÍ BÝT nutně v rozporu se vším, čemu jsi do téhle chvíle věřil.

Snaha sebezdokonalit se, afirmace, pozitivní myšlení, snaha vyhnout se bolesti - já, já, já, kontrola, kontrola a zase samá kontrola.

A přijdeš sem a co to nečteš? - do bolesti se ponoř naplno, bum, ŽÁDNÉ JÁ, bum, ŽÁDNÁ KONTROLA. To přece nemůže... jak by mohlo... to nedává žádný... to není možné!

Popravdě bych se divil, pokud to, co píšu, nehodíš okamžitě do škatulky "totální kravina", mě do škatulky "materiálistický pošuk" a nadosmrti se tomu nebudeš vyhýbat.

Byl jsem na tom stejně. Dej tomu pár let silných kopanců paní reality a Goscháků a Alušáků, kteří údajně znají skutečnou svobodu a pravdu.

Potom padneš, zničen a snad znechucen, a svým bádáním nebo díky někomu, kdo je podobný "materialistický pošuk" jako já, najdeš svobodu, o jaké se ti za tvých duhových let ani nesnilo.

Až potom poprvé skutečně uvidíš rozdíl mezi duchovním člověkem a svobodným člověkem a uvědomíš si, že tomu bylo přesně naopak, než sis celou dobu myslel.

Už zas moc melu, musím letět, začíná fotbal! Hezký večer a hodně štěstí.

Borius:

To video jsem viděl. Přesto nemohu souhlasit s jeho vysvětlením. O možnost svobodné volby, tedy aplikovat správnou volbu, se opírají veškeré justiční systémy, systematické vzdělávání, věda a výzkum a především výchova. Vezmi si třeba příklad, kdy Ti dítě rozbije mobil, který ji půjčíš. Pak to, jestli ho „pochválíš“, bude záviset (předpokládám) na tom, nakolik to udělalo úmyslně(!). Tedy jinak k tomu budeš přihlížet, pokud mu jen nechtěně vypadl na chodník a jinak, pokud s ním úmyslně začala třískat s úmyslem(!) ho zničit. Pokud by nemohla cokoli ovlivnit (byla by ve vleku tzv. tvrdé determinace), pak by nemělo smysl zvažovat, nakolik byl její čin úmyslný. Jednoduše proto, že pojem úmyslný by postrádal smysl.

Tuším, proč si myslíš, že jsem to neviděl. Protože Tobě se to zdá jednoznačné a nevyvratitelné. Což ovšem není pravda, není to jediné vysvětlení. To, že známe, jak něco funguje, to ještě neznamená, že to neexistuje. Ale nedivím se, že Ti přijde nepochopitelné, že někoho ta přednáška nepřesvědčí. Průkazné bych to považoval jen tehdy, pokud by vědomí bylo nezávislé na činnosti mozku. Což není, vědomí (včetně vůle) je jen výsledek činnosti mozku.

Určitě, Konechledani, nemohu ovlivnit spoustu věcí, včetně tepu srdce. Ostatně mohu učinit experiment a to okamžitě… Ne, nepodařilo se mi pozastavit tep srdce, ani na chvilku. Zkusím pozastavit dýchaní… ano, to se mi podařilo, je to v mé moci. Takto mohu zkoušet ledacos. Zastavit auto silou myšlenky… Nejde. Vystoupit z auta a zase nastoupit. Úplně zbytečně, jen jako důkaz, že tak mohu učinit, pakliže se tak rozhodnu. Determinace mi velí vystoupit až v cíli… Navzdory determinačmímu vlivu jsem nesmyslně vystoupil a nastoupil, zcela bez problému.

Popíráš existenci jakéhosi „já“ uvnitř těla. To já také. Nemyslím, že jsem uvnitř těla nějak uvězněn. Chápu člověka jako bytost celou, tedy včetně fyzického těla, duše – v psychologickém slova smyslu, tedy zkušenosti, názory, mentalita, názory.  Tedy nejen vědomí, ale i nevědomí. O žádné té složce bych nemohl prohlásil „to je moje já“. Nemohu říct, že „já“ je v mozku, zrovna tak jako nemohu říct, že „já“ je v koleni. Je třeba si uvědomit, že „já“ je výrazně abstraktní pojem, ne tedy nějaká část těla, sídlící například v mozku nebo ovládající mozek.

Jsem přesvědčen, že má smysl říkat „vybal jsem si“, „chci“, „nehci“, „mám zájem“. Jednoduše proto, že to tak vědomě prožívám. Podle mne má větší smysl říct „vybral jsem si čokoládu“, než „můj organismus pocítil energetický deficit, pročež vyslal signál do hypotlamu, který poté aktivoval mozkovou kůru, která vyhodnotila chuťová preference, na základě zpracovaného algoritmu vyslala signál do jiného centa, které evokovalo chuťové buňky pro specifickou chuť, počemž aktivovalo centrum zraku, který sejmul obraz čokolády na stolku, před čímž si vybavil z paměťového úložiště její polohu, poté vyslal signál svalům ruky, aby po něm sáhla, po čemž veškeré proběhlé činnosti zpracovala jako uvědomění si smysluplnosti celé akce“. Stále tomu budu říkat zjednodušeně „vybral jsem si“, přestože jsem si vědom všech pochodů, které se na tom podílely.

Píšeš o obavě, že tvá slova smetu okamžitě pryč. Ne, nesmetu. Naopak vždycky považuji za bohulibé, pokud někdo hledá odpovědi na ty nejbytostnější otázky a inteligentně nad nimi dokáže přemýšlet. Teď váhám, jestli bych neměl namísto „považuji“ napsat spíše „šedá mozková kůra v mém mozku to takto vyhodnocuje, přičemž vytváří pocit uvědomování si…“ ;-) Přesto dám přednost intuitivnějšímu vyjádření „považuji“. Je to zkrácené vyjádření všech těch procesů dohromady. Rozumíš mi? O jakémkoli myšlenkovém procesu mohu říct „to ne já, to mozek ve mne“.

Způsobem, jakým Sam Harris „vyvrací“ svobodnou vůli, bychom mohli vyvrátit úplně vše. Existují barvy? Neexistují, je to jen zrakový vjem světla vyzařujícího v určité vlnové délce. Co Ty považuješ za cervenou, včela vnímá například jako žlutou, protože porovnávací algoritmus intenzity dopadajícího na různé tyčinky má jiné konstanty. Existuje hmota? Intuitivně ano – vždyť si stačí jen sáhnout… Ve skutečnosti je to jen náš vjem. Hmota je rozložitelná na elementární částice nesoucí náboj. Avšak díky našim smyslům vnímáme vazby mezi částicemi jako hmotu, materiál. Existují city? Pocity, myšlenky, názory apod.? To vše se dá redukovat, ať už za pomoci neurologie či analytické psychologie až k bodu, kdy můžeme prohlásit, že vše je jen iluze. Inu, je. Když se to vezme tímto pohledem, tak iluzí je takřka cokoli. Přesto má cenu a smysl tyto pocity vnímat, třebaže „pod lupou“ se rozpadají.

Víš, co já si myslím, o této Harrisově přednášce? Motorem jeho činnosti není v tomto případě ani tak věda, jako spíše snaha „dokázat“, že jeden druh náboženství (konkrétně ta abrahámovská) se mýlí. V to úsilí je skutečně nezmar.:-) (Třeba se mu to jednou podaří, ale podle mne je to nesmysl.) A tak vylévá s vaničkou i dítě.

Tak jsem si ho poslechl ještě jednou, abych našel, kde konkrétně se dopouští „chyby“ a našel jsem. Vychází ze základní premisy (nevím přesně ve které minutě), že naše rozhodování nečiníme my sami, ale náš mozek. A tam je ten zakopaný pes. Protože i to vědomí, ono „my sami“, ono „já“, vytváří rovněž mozek. Není to žádný atman dlící mimo mozek či v něm. Je to proces v mozku. Podle mne je to jen hra se slovíčky.

Chtěl jsem ještě něco připsat o těch Gošárnících a Aluškách, různých duchovních pábitelích a tak, ale už tak jsem to jaksi s délkou komentáře docela přehnal. :-)

Sy_:

Díky za super odpověď. Takže:

1) Opět se potýkáme s tvou definicí svobodné vůle: Tvrdíš, že lidé jsou za svůj čin zodpovědní právě v případě, když mají pocit, že jsou za něho zodpovědní, i když za něho vlastně zodpovědní nejsou. Vidíš to?

Takže dítě, kterému vypadne tvůj mobil, je evidentně "nevinné", protože nemáš pocit, že to udělalo schválně. Dejme tomu, že se ještě snažilo jej chytit. Pak je to jasné. Nehoda.

Svobodná vůle buď existuje, tj. existuje ničím neovlivněné, vědomé jednání ničím neovlivněného, odděleného jedince, nebo neexistuje a věci se dějí automaticky + se k tomuto procesu přidává pocit, že tomu tak není a že je někdo tvoří. Které z těchto dvou to je?

Pleteš si determinismus a fatalismus. Fakt, že dítěti vypadne z ruky náhodou můj mobil a tak nebude potrestáno ti přijde v pořádku. Mně také.

Pokud pošle mojí přítelkyni zprávu, že ji právě podvádím se zrzavými gymnastickými dvojčaty v poloze 696 a že se s ní rozcházím, potom s ním třískne a ve vzteku ho rozšlape, máš pocit, že by mělo být potrestáno. Já také.

Fakt, že není původním hybatelem nemilých událostí, ke kterým došlo, neznamená, že musíš sedět se založenýma rukama. Jen to z tebe odejme tu tíhu a nenávist, která by jinak musela přijít.

Vztek je v uvedeném případě správná reakce. Je úplně fuk, jaké byly příčiny jeho chování, to, že ho napomenu a něco mu vysvětlím bude mít na tyto příčiny v budoucnu nutně nějaký efekt, nebo ne?

Fakt, že v dítěti neexistuje nějaké imaginární dítě, které se svobodně rozhodlo, že se v něm zčistajasna objeví právě impulsy a myšlenky, které v důsledku vedly k danému chování v žádném případě neznamená, že nemůžeš adekvátně reagovat a učinit opatření, díky kterým se bude v budoucnu chovat rozdílně.

Takže to, když dítěti řekneš, že mu sebereš kapesné, pokud se bude chovat jako hovádko nejspíše způsobí, že až bude následující týden držet prst nad tlačítkem "ODESLAT" pod zprávou "Tvoje máma je v posteli lepší než ty." pro tvou přítelkyni na tvém novém mobilu, v jeho vědomí se vynoří myšlenka "Když to odešlu, přijdu vlastně o kapesné." a zprávu smaže. Ani fakt, že ji začal psát, ani fakt, že ji nakonec neodeslal, není dílem jeho svobodné vůle, ale to neznamená, že to na jeho chování nemá žádný efekt.

Kroky, které jsi učinil vedly ke skutečné změně v realitě a svobodná vůle ani zbytečná vina k tomu nebyla třeba.

2) Druhému odstavci příliš nerozumím. Právě fakt, že "vůle" i všechny ostatní procesy jsou pouze dílem mozku, nahrává spíše determinismu, protože neexistuje oddělené vědomí. Jak jsi to myslel?

Nicméně máš pravdu v jedné věci - přednáška mi přijde přesvědčivá. Nikoli však proto, že s Harrisem souhlasím, protože to hezky zní, nýbrž proto, že vlastním zkoumáním svého chování a rozhodování v každodenním životě jsem došel k úplně stejnému výsledku.

3) Ano, nemůžeš zastavit svůj tep. Ale fakt, že jsi na to vůbec pomyslel a že jsi to vyzkoušel, nebyla tvá svobodná vůle, nýbrž následek toho, že sis přečetl má slova a objevila se myšlenka to vyzkoušet. A jsme zase u toho - měl jsi pocit, že ses pro to rozhodl, a tak ti přijde, že ses pro to skutečně rozhodl. Ale je to opravdu tak? Zkoušel bys to, kdybys nečetl mou reakci a sledoval třeba film?

Fakt, že ses pokusil pozastavit dýchání a povedlo se ti to, je krásný, ale otázka je opět: proč ses o to vůbec pokoušel? Sleduj, jak se tvoří myšlenky - prostě se objevují. Nemůžeš si vybrat, jaké se objeví, dokud se neobjeví a když už se objeví, máš pocit, že je můžeš poslechnout nebo nikoli, ale důvod, proč se rozhodneš tak či onak bude opět záhadou.

Proč ses rozhodl vystoupit z auta dříve než v cíli? Kde se vzala myšlenka: "Zkusím vystoupit z auta dřív?" a proč k jejímu uskutečnění nakonec došlo, místo aby jsi ji nechal jednoduše odejít a neřídil se jí? Opravdu si můžeš připsat její autorství?

3) Tvá definice "já" jako celku fyzického těla + psychických, vědomých i nevědomých procesů má jednu trhlinu.

Neshoduje se s tvými prožitky. Právě v tuhle chvíli máš pocit "já se dívám, čtu, přemýšlím a svobodně se rozhodnu, co odepíšu", který není v souladu s tvým údajným chápáním identity. Cítíš se jako entita, nikoli jako celek biologických procesů.

Pokud by pro tebe skutečně "já" bylo pouze tělo a procesy uvnitř něj bez náznaku nezávislosti na okolí, nemohl bys napsat, co jsi napsal. Máš evidentně pocit, že uvnitř existuje nějaká část oddělená od celku, jinak by svobodná vůle prostě nebyla myslitelná.

Máš pravdu - "já" je skutečně abstraktní pojem a nic než kupa myšlenek neodkazující na nic reálného. Ale pocit "já" abstraktní není, že? :)

4) Ano. Mluvit jako neurorobot nemá žádný smysl, nikde jsem nenaznačoval, že bysme měli mluvit jako retardi, pokud se tak vyjadřuji, tak v případě, že se snažím poukázat na nějaké hlubší fungování lidského těla. Vyjadřovat se tak v každodenním životě má pramálo významu.

5) "Rozumíš mi? O jakémkoli myšlenkovém procesu mohu říct „to ne já, to mozek ve mne“."

Rozumím. Čistě a jasně. Pokud řekneš "mozek ve mně", narážíš na jádro pudla. Pocit entity, nikoli biologického organismu, který vlastní nějaký mozek. Já, já já. Já ale neexistuje. Rozumíš mi?

6) Perfektní! Ale když to takhle vezmeš, tak "mozek vytváří" úplně všechno, v tom smyslu, že vnímání čehokoli je mozkem podmíněné. Takže červená barva je pouze vjem světla o určité vlnové délce, ale ono světlo s určitou vlnovou délkou je v jistém slova smyslu "reálné". Mozek si tak červenou barvu sice "vyrábí" na základě vjemu vlnové délky, ale ta skutečně existuje.

Můžeš pitvat víc a víc, hlouběji a hlouběji až do prvotních energií, ale to nezmění nic na tom, že pocit červené má určitý reálný základ.

Na druhé straně mozek taky vyrábí pocit existence "vnitřního já", nejsilnější ze všech pocitů, kolem kterého se točí celé naše životy a na kterém stojí celá lidská kultura.

Nemusíš pitvat až do energií, stačí se jednoduše podívat, jestli nějaké takové "já" opravdu existuje a jestli má tento pocit reálný základ.

Rozumově to sice chápeš, ale pořád sis neuvědomil, že to je pravda... skutečně pravda, že právě teď není žádné ty, které čte a přemýšlí a odepisuje, že opravdu "ty" neexistuje, v každodenním životě, neexistovalo a nikdy existovat nemůže.

Borius:

Rovněž Ti chci poděkovat za odpověď.
1) K otázce dítěte, které rozbilo mobil. Navázal bych od Tvé ukončující věty:
„Kroky, které jsi učinil vedly ke skutečné změně v realitě a svobodná vůle ani zbytečná vina k tomu nebyla třeba.“
Oba se shodujeme v tom, že cosi jako trest či odměna má svůj smysl a dokáže změnit postoj a přístup toho, na něhož je odměna či trest uplatněna. Nyní jsem nucen se zeptat: Proč má smysl snažit se o změnu v příštím chování u člověka a nemá smysl u neživé věci, například kamene stojícího u cesty? Pokud zamyšleně kráčím a o kámen zakopnu, mohu to vyčítat jenom sám sobě. nemá smysl usilovat o změnu smýšlení u kamene. Pokud příčinou mého zakopnutí bude něčí úmyslně nastavená noha, můj postoj k „předmětu úrazu“ změní. V takové situaci vím, že mohu udělat něco, abych změnil alespoň nepatně dotyčného nezbedu. Ať už spustím kázání o slušnosti, budu apelovat na etické cítění, dám pár facek, spustím povyk, mým cílem ve skutečnosti je změnit chování dotyčného.(Pomineme-li akt odplaty nebo ruplé nervy.) Jsem přesvědčen, že je schopen si uvědomit svou hrubost a tím pozměnit vzorec pro své chování. Na rozdíl od kamene, který tu možnost nemá. Kamen nemá možnost se jakkoli rozhodovat a chci-li zabránit v další jeho „zlomyslnosti“, musím jej vzít a odnést od cesty. Pravda, mohu totéž udělat i s člověkem – jsem-li o hodně silnější –, přesto zůstanu u spoléhání se na jeho svobodnou vůli, na kterou mám svým zásahem hněvu či domlouvání určitý vliv.

Tážeš se, jestli předpokládám možnost absolutní svobodné vůle, nebo jsem připraven opustit koncept svobodné vůle a přijmout, že nemůžeme cokoli ze své vůle změnit. Nabízíš tyto dvě možnosti tak, jako by mezi nimi nic nebylo. Nejsem zastáncem absolutních krajností. Tak jako nevěřím v absoloutní dobro a abolutní zlo. Dobro pro bezdomovkyni představuje to, že mi ukradne při nákupu konzevu, aby nakrmila své dítě. Naopak pro mne to představuje zlo, protože budu muset vážit další cestu do obchodu a koupit jinou konzervu. Podobně odmítám i koncept absolutní svobodné vůle (nemohu mít všechny krásné knížky světa), stejně jako odmítám absolutní nemožnost uplatnit svobodnou vůli (mohu si v knihkupectví koupit, co mě zajímá). Stejně tak, jako se nezříkám odpovědnosti za to, co dělám, ale vždy jen v rámci toho, co mohu ovlivnit. Což znamená zaujmout rozumný postoj mezi nezbytnou nutností na jedné straně a přijímáním odpovědnosti za všechen bol světa.

2) Ne, nezastávám žádné vědomí oddělené od mozku. Razím naopak vědomí jakožto „produkt“ mozku.  Škoda, že ty dvě věty nelze podtrhnout. :-) Odtud nejspíš bude pramenit veškeré nedorozumění.

Uvádíš, že jsi sám nezávisle dospěl ke stejnému výsledku jako Sam Harris. Kdybych byl nefér, vmetl bych Ti, že si tím odporuješ, pokud tvrdíš, že veškeré názory, postoje a mínění se dějí v člověku bez jeho vlastní intervence. Ale to by k ničemu nevedlo. Spíše bych raději poukázal Tvou zkušenost, že jsi si vědom něčeho, že jsi k něčemu dospěl. A co více: Že jsi si vědom toho, že si jsi něčeho vědom!!!

3) Jistě, nemohu rozhodovat o přílivu myšlenek. Mohu pouze provádět jejich selekci, některé zahazovat, jiným se otevírat. Je pochopitelné, že to dělám prostřednictvím mozku – nepředpokládám, že existuje myšlení mimo mozek. Všechno, co vytváří, vytáří na základě možností a zkušeností, výchovy, vzdělání, prostředí, emocí, názorů atd. To vše je mou (chceš-li, mého „já“) součástí. Sam Harris vytáří vizi, kdy „já“ (loutka) je ovládána mozkem (provázky) a vytváří tak iluzorní obraz, jímž (aniž by si to uvědomil) reflektuje filosofický dualismus, který odděluje hmotu od ducha. Nemyslím si, že toto oddělení by mohlo být k něčemu užitečné, protože zastávám názor, že všechno naše myšlení, vědomí, pochází právě z činnosti mozku.

Pokládáš otázku:
»Proč ses rozhodl vystoupit z auta dříve než v cíli? Kde se vzala myšlenka: "Zkusím vystoupit z auta dřív?"«
Má odpověď zní: Proto, abych si ověřil, mohu-li uskutečnit své rozhodnutí navzdory determinujícímu předpokladu. Těch možností se nabízelo spoustu, podstatné bylo, aby provedený „důkaz“ mířil proti tvrdému determinismu.

3) Cituji: „Máš evidentně pocit, že uvnitř existuje nějaká část oddělená od celku, jinak by svobodná vůle prostě nebyla myslitelná.“
Nepředpokládám žádnou existenci takové entity, „uvězněné“ v rozumu či v myšlení. Naopak soudím, že ono vědomí, sebeuvědomění, je dílem rozumu a myšlení. To bych opět podtrhl.

4) Shodujeme se. Zkrátka si vytváříme pojmové kategorie, abychom jako lidé byli schopni přenášet myšlenky.

5) »Rozumím. Čistě a jasně. Pokud řekneš "mozek ve mně", narážíš na jádro pudla. Pocit entity, nikoli biologického organismu, který vlastní nějaký mozek. Já, já já. Já ale neexistuje. Rozumíš mi?«

Také Ti rozumím a přitakávám. Ono „já“ „existuje“ pouze v ontologickém, psychologickém smyslu, nikoli ve fyzikálním nebo biologickém smyslu. Je to podobné jako pojmy duše, bůh, poznání, hypotéza, myšlenka, city apod.

Sy_:

Díky za odpověď.

Zjednodušme to, protože zahrnovat do debaty o existenci či neexistenci svobodné vůle kameny naznačilo její potenciál čítající evidentně stovky stran textu, na což nejspíše nemáme ani jeden čas ani chuť. Pojďme k jádru.

Řekni mi, jak se díváš na experiment začínající na 17:45, protože mám pocit, že všechno, co se ti snažím vysvětlit a ty tomu uhýbáš, lze nejlépe uvidět na podobném testu.

Jak to u tebe probíhalo a kde, pokud vůbec, jsi v jeho průběhu našel důkaz o existenci svobodné vůle?

Borius:

OK :-)

„Jak to u tebe probíhalo a kde, pokud vůbec, jsi v jeho průběhu našel důkaz o existenci svobodné vůle?“

Řekl „vyberte si nějaké město“. Vylovil jsem z paměti tři města a jedno z nich upřednostnil. Pak Harris mluvil dál, se vším se dalo souhlasit, až po chvíli, kdy říká: „Nemůžete vědět, proč jste si vybrali to, co jste si vybrali.“ Zde se mýlí, protože si to dokáži vysvětlit. Nevybral jsem si Berlín z nezjistitelných příčin, ale nepochybně proto, že jsem včera sledoval dokument o pádu berlínské zdi. Podobně si dokáži vysvětlit i dvě zbývající města, i ona měla racionální podklad, proč se mi vynořila z paměti. Tím nepopírám, že mnoho lidí přítomných v sále s přednášejícím souhlasí, protože si skutečně nedovedou vysvětlit svou volbu. Nicméně jsem přesvědčen, že kdyby svou volbu podrobili rozboru, dospěli by k tomu, že jejich výběr nebyl tak úplně nevysvětlitelný, ale že měl svou příčinu, byť ne na první pohled zcela jasnou.

O něco později říká, že náš výběr je stejný, jako by nám on sám určil město, na které máme myslet. Rovněž s tím nemohu souhlasit. Já si vybíral na základě svých osobních preferencí, zkušeností a vzpomínek, což bych v případě, že by mi město určil Harris, rozhodně říci nemohl. Lidé jsme různí, já mohu milovat Paříž, Harris Tokyo.

Sy_:

Výborně, teď se někam dostáváme :)

Nevylovil jsi tři města ze všech měst, které znáš; tři města se zkrátka objevila a tys neměl žádnou kontrolu nad tím, která to budou, dokud se nevynořila.

Kdybys je mohl skutečně "vybrat" ze všech, co znáš, musel bys být schopný je vybrat, než se objeví. To zkrátka není možné. Důvod, proč se objevila zrovna tato města, je záhadou.

I když můžeš mít zpětně o důvodu pro volbu každého z nich údajný příběh, který třeba díky podvědomí za to, že se vynořila skutečně mohl; v danou chvíli, kdy sis vybíral, jsi měl nulovou kontrolu nad tím, které tři to budou.

Vybral sis nakonec Berlín, údajně proto, že jsi včera sledoval dokument o pádu Berlínské zdi.

Teď mi vysvětli, kde jsi našel důkaz o svobodné vůli v tom že:

Se ti bez tvého přičinění vynořila vzpomínka na včerejší dokument. Proč se vynořila? Mohl sis ji vybavit, protože sis vybral, že si ji vybavíš, ještě než sis ji vybavil? Nemožné.

Že měla vzpomínka na dokument zrovna tenhle vliv na volbu, a nikoli třeba opačný; proč sis neřekl: Po včerejšku mám Německa a Berlínu plný zuby, vyberu si proto jiné město. Vybral sis svobodně vliv, jaký na tebe vzpomínka měla, ještě než ho měla? Nemožné.

Že je výběr stejný, jako kdyby nám ho vybral někdo druhý, není myšleno doslovně, tedy že by to byla tři nachlup stejná města.

Jde o to, že ještě než se nám města ve vědomí objeví, nemáme žádnou kontrolu nad tím, jaká se objeví. Stejně tak nemáš kontrolu nad tím, jaká města bych ti vybral já.

Když bych ti řekl Šumperk, Southampton a Almaty, měl bys nad tím nulovou kontrolu. Kdyby se ti v hlavě vynořilo Berlín, Praha a Vídeň, do té doby, než by sis uvědomil, jaká města se vynořila, měl bys nulovou kontrolu nad tím, jaká to budou, i když zpětně můžeš mít o rozhodnutí pro výběr každého z nich údajný důvod.

Není tu ani špetka svobodné vůle; je tu pocit, že si volíš, až poté, co k volbě automaticky dojde, a toto uvědomění si proběhlé volby bez tvého přičinění se pro tebe rovná svobodné vůli.

A ještě nakonec, k laboratorním testům:

Jak si vysvětluješ, že pokud bych ti dal na výběr ze dvou měst a díky připojení k mozkovému scanneru bych byl schopen zjistit, které si zvolíš, ještě než sis stihl vybrat, aniž bych znal údajný důvod, proč sis ho vybral (dokument v tv)?

Borius:

K tomu laboratornímu testu:
Ten nezvratně dokazuje jediné. Vlastní rozhodování probíhá v jiné části mozku než proces uvědomění si výsledku. Nic víc, nic míň. Mozek prostě takovým způsobem pracuje. Rovněž tam dochází k časové prodlevě. Řekněme, že budeš skenovat mou mozkovou aktivitu, načež vyslovíš jméno města dříve než já. Nevidím na tom nic zvláštního. Zkrátka jsi získal informaci z mého mozku dříve, než přešla do jiné části mozku, kde probíhá proces uvědomování si.

Nabízím analogický pokus, alespoň v myšlenkové rovině. Ve Tvém počítači probíhá zpracování nějakých dat, která se zobrazují na monitoru. Řekněme, že procesor odesílá data ne okamžitě, ale se zpožděním. Ty se na něj „napíchneš“ a budeš „odebírat“ výsledky dříve, než se odešlou na monitor. Jistě se shodneme na tom, že přesto ty výsledky zpracoval počítač. A to ještě dříve, než je odeslal na monitor. Ta analogie spočívá v tom, že ten počítač představuje mozek a zobrazení na monitoru představuje uvědomění si volby (výsledek).

Člověk nemůže být vševědoucí, aby věděl, co bude vědět.To, jak popisuješ svobodnou vůli, podle mne není svobodná vůle, ale spíš něco jako vševědoucnost s nekonečným regresem. Vybral jsem si město. Ty říkáš – a máš pravdu –, že jsem nevěděl dopředu, co si vyberu. A tak bychom mohli pokračovat. Mohli bychom se dostat do definice, že svobodná volba znamená „vědět, co budeme vědět, co budeme vědět, co budeme … že si nakonec vybereme. Ten rozvoj by nemohl skončit a přece jen – náš mozek je výkonostně limitován. Proto je nanejvýš rozumné, že příroda ten nekonečný rozvoj odmítá stupňovat a utíná ho. Stačí mít schopnost se rozhodnout. Netřeba mít schopnost dopředu znát, jaké bude rozhodnutí.

Sy_:

Super, začíná to být zajímavé.

S těmi rozdílnými mozkovými částmi je to dobrá alternativa a tvému přirovnání rozumím, dává perfektní smysl. Je to jedno z možných vysvětlení. A nebo je to tak, jak říká Harris, když má PhD z neurovědy a používá to jako argument na přednášce plné vědců. Nicméně těžko říct, v téhle oblasti tady nic nevymyslíme, budu muset blíže mrknout na fyziologii mozku.

Nemluvil jsem o tom, že je třeba vědět, co budeš vědět, aby ses mohl rozhodovat. Mluvil jsem o tom, že se nemůžeš rozhodovat mezi možnostmi, které tě ani nenapadnou, a to, že tě napadnou a které, není pod tvou kontrolou, stejně jako důvody, podle kterých k rozhodnutí dojde.

Ty tedy tvrdíš, že svobodná volba existuje, ale že to mozek udělá dříve, než si to uvědomíš. Je to tak?

To ale o nic více nepotvrzuje svobodnou vůli tak, jak je všeobecně chápána. V podstatě jsi postavený před hotové rozhodnutí, které tvůj mozek udělal a tvrdíš, že ho udělal svobodně. Stejně jako se lidé odvolávají na duši nebo cokoli dalšího. Nic z toho ti nedá svobodnou vůli v klasickém slova smyslu.

Takže jsme opět u toho, že je to stejné, jako bych se za tebe rozhodl já a postavil tě před hotové rozhodnutí.

Svobodná vůle je všeobecně chápána tak, že máš na výběr dejme tomu mezi červenou a modrou a můžeš si vybrat, bez nátlaku okolí, v reálném okamžiku; čisté, ničím neovlivněné rozhodnutí.

Pokud se za tebe rozhodne mozek a ty pouze zjistíš, jak se rozhodl, rozhodně lze říci, že svobodná vůle, jak je klasický chápána, neexistuje.

Borius:

Obával jsem se, že už Ti to bude připadat jako mlácení prázdné slámy. Takže jsem moc rád, že jsi mě nezahodil jako ztracený případ ;-)

„Ty tedy tvrdíš, že svobodná volba existuje, ale že to mozek udělá dříve, než si to uvědomíš. Je to tak?“
Ano, přesně!
Nevím, jak je všeobecně chápána svobodná volba, takže ani nemohu říct, nakolik se s tím shoduji. Napadá mě ještě jedno srovnání, abych odkryl, jak rozumím svobodné vůli. Zpět k výběru města. Jak jsem napsal, považuji za svobodnou volbu to, když si mohu vybrat, na jaké město budu myslet. Vysvětlil jsem, proč to považuji za svobodnou volbu: rozumové zpracování proběhlo v mých myšlenkových sférách, třebaže jsem je nejprve musel vyvolat z nevědomí (chceš-li podvědomí) do vědomí. Pokud mám nádhernou a čerstvou vzpomínku z Ženevy, je velmi pravděpodobné, že mým favoritem bude Ženeva. Zatímco nějaké město Cfangstiw si nevyberu zcela určitě, potože ho neznám. V tom je jasné omezení. Nemám prostě takový zápis uložen v podvědomí. Nyní přistoupíš s tím, že chceš, abych myslel na Kolín. OK, proč by ne. Budu myslet na Kolín, ale už to město nebudu považovat za své rozhodnutí, že jsem si je sám svobodně vybral. Kolín vytanul ze Tvé mozkové činnosti, nikoli mé. Teď trochu sci-fi. Přesně cíleným elektrošokem dosáhneš toho, že mi vytvoříš v mozku úžasnou vzpomínku na město Cfangstiw. Poté mě vyzveš, abych si zvolil nějaké město. Považuji za velmi pavděpodobné, že si zvolím Cfangstiw. Nuže otázka: Dá se ještě má volba považovat za svobodné rozhodnutí? Po pravdě řečeno nevím. Zde by záleženo na přesné definici „svobodné vůle“. Z psychologického hlediska by to nejspíš bylo možné klasifikovat jako akt svobodné vůle, z etického hlediska určitě ne. Nevím.

„Svobodná vůle je všeobecně chápána tak, že máš na výběr dejme tomu mezi červenou a modrou a můžeš si vybrat, bez nátlaku okolí, v reálném okamžiku; čisté, ničím neovlivněné rozhodnutí.“
Ano, tak chápu svobodnou vůli. Mám silnější vztah k červené, proto si vyberu spíše červenou. Ale ještě se musím pozastavit nad tím, co přesně myslíš tím „ničím neovlivněné rozhodnutí“. Může tu být háček v tom, že do toho můžeš zahrnovat i můj vnitřní svět. V tom smyslu bych svobodnou vůli neměl, protože bez tohoto vnitřního světa bych nebyl schopen žádného rozhodnutí (nevěděl bych, že červená se mi líbí víc).

„A nebo je to tak, jak říká Harris, když má PhD z neurovědy a používá to jako argument na přednášce plné vědců. Nicméně těžko říct, v téhle oblasti tady nic nevymyslíme, budu muset blíže mrknout na fyziologii mozku.“
Nuže uvidíme, jak se k tomu postaví na akademické půdě. Jestli koncept svobodné vůle zavrhnou, ponechají nebo upřesní. Osobně tipuji to upřesnění, případně redefinování. Podobně, jako se to stalo třeba s kosmem. V šerém dávnověku si ho lidé představovali jako pomyslnou plachtu nataženou nad zemí, na které byly zavěšeny hvězdy. Dnes víme, jak bláhová to byla představa. Přesto koncept kosmu zůstal, pouze se „nafoukl“ do šílených rozměrů a hvězdy ze změnily ze zavěšených třpytek na obrovské termojaderné „elektrárny“.

Mám fascinující knížku Lidský mozek od našeho Fantiška Koukolíka:http://www.kosmas.cz/knihy/168418/lidsky-mozek/ .

Sy_:

Začínám rozumět tomu, jak se na to díváš... vědečtěji, než se na první pohled zdálo :)

Ty si uvědomuješ, že procesy, které stojí v pozadí za každým výběrem, můžou být nevědomé a nemusíš nad nimi mít žádnou přímou kontrolu, a přesto to považuješ za projev svobodné vůle, protože se bereš jako celek, včetně těchto podvědomých procesů, k nimž nemáš přístup.

Nechci tu zobecňovat a mluvit za ostatní, ale to rozhodně není klasické pojetí svobodné vůle. To vůbec nepracuje s nevědomými procesy a jejich vlivem na rozhodnutí, která činíme, přesně naopak.

V tom případě jde v téhle diskusi jen o rozpor v samotném chápání pojmu "svobodná vůle". To, co ty považuješ za svobodnou vůli, za ni Harris ani já nepovažujeme.

Kdybychom se na to podívali z náboženského pohledu - Bůh dal lidem svobodnou vůli a tak se zdá být fér, aby podle toho, jak se chovají, šli do pekla či do nebe.

Podle tvého chápání svobodné vůle by tedy "hříšníci" měli trpět věčný oheň pekelný proto, že jsou se svými nevědomými procesy jeden celek a tedy že jsou zodpovědní i za činy a rozhodnutí, které nemohli nijak ovlivnit, protože mohly vycházet například z podvědomí?

Tomu já říkám neexistence svobodné vůle. Ty tomu říkáš svobodná vůle, i když na tom vlastně nic moc svobodného není. Chápu to správně?

Knížku zatím nechci, ale zapíšu si ji do to-read listu, díky za doporučení.

Dobrou noc.

Borius:

V mnohém docházíme nakonec ke shodě. :-)
„Ty si uvědomuješ, že procesy, které stojí v pozadí za každým výběrem, můžou být nevědomé a nemusíš nad nimi mít žádnou přímou kontrolu, a přesto to považuješ za projev svobodné vůle, protože se bereš jako celek, včetně těchto podvědomých procesů, k nimž nemáš přístup.“
Absolutně výstižné a přesné! Perfektně napsáno.
Asi bych měl alespoň v krátkosti ozřejmit, proč považuji za svou součást i podvědomí. Když si shlédnu bezvadný film, přečtu pozitivně laděnou knížku, příjemně se s přáteli pobavím u piva, užiju si procházku lesem, vezmu děti do aquaparku či do ZOO, vyblbnu se se psem, to vše časem vyprchá z krátkodobé paměti a zasune se někam hlouběji, do podvědomí. Tam někde to zůstává, „dozrává“. Zážitky přicházejí a odcházejí, jak jde život dál. Avšak jejich vliv na můj život mají i nadále, aniž si to uvědomuji. To, že mi z podvědomí vyvěrají myšlenky, že si vyberu to či ono město, že se v určité situaci zachovám tak či onak, to je dozvuk něčeho, co jsem dříve prožil, nad čím jsem přemítal, co jsem četl a nad čím diskutoval. Dovolím si být na chvilku sentimentální a vzpomenout si na Exupery malého prince, který uklidňuje spisovatele (pilota), tím, že bude dál žít v jeho vzpomínkách. Že se mu připomene při pohledu na zrající lán obilí, stejně jako při pohledu vzhůru na hvězdy. Jsem přesvědčen, že i po mnoha letech, když se pilot procházel noční uličkou a vzhlédl ke hvězdám, že zaslechl dětský smích malého prince. Konec sentimentality, vracím se do reality. ;-) Zkrátka jsem přesvědčen, že všechno, co prožíváme, zůstává s námi. Hluboko zasuté v podvědomí. Proto i ty myšlenky, které se mi vynořují, jsou mou součástí, byť prožité někdy dříve, ne v této chvíli. Je to součást mého vnitřního světa, byť neuvědomovaná, často nadlouho zapomenutá, někdy odmítaná a nepřipouštěná.

S tím křesťanstvím je to trochu složitější. Většinoví křesťané zdůrazňují svobodné rozhodnutí se pro Krista jako nutnou podmínku spásy. Jiné proudy naopak považují víru za dar, pro který se člověk sám o své vůli rozhodnout nemůže. Tací kalvinisté jsou natolik tvrdě determinističtí, že Bůh rozhoduje o člověku ještě před tím, než ten se vůbec narodí; ještě předtím ho vyvolí pro nebe nebo zatratí do pekla.
Zajímavá je v tomto ohledu Kristova myšlenka, že osvobození znamená poznání pravdy. Ne nepodobnou myšlenku měl i Baruch Spinoza, pro něhož svoboda představovala poznanou nutnost. Na něj navázal i Immanuel Kant, který klade svobodnou vůli do přirozeného řádu světa (dnes bychom řekli do determinismu). Hegel považoval svobodu za pochopenou nutnost. Jsou to někdy skutečně jen jemné nuance, jak filosofové nazírali na svobodu. Myslím si, že ta otázka je stále platná a jsem skeptický k tomu, jestli někdy vůbec nalezneme jasnou a jednoznačnou odpověď. Můžeme si sice položit otázku „existuje svoboda?“, přesto považuji za důležitější pokusit se najít odpověď na otázku „co je svoboda?“

Řekl bych, že jsme dost ve shodě, problém je spíše slovníkového charakteru.

Sy_:

To rozhodně ano :)

Nejspíše se ale neshodneme na tom, jak velkou roli tyto nevědomé procesy ve výsledku hrají.

Podle tebe je tvé chování směsí těchto nevědomých procesů s vědomými rozhodnutími, což je ovšem v rozporu s přímým pozorováním prožívané reality, a to si tedy vysvětluješ zpožděním mezi učiněním rozhodnutí a uvědoměním si tohoto rozhodnutí, kdežto já připisuju tento celek nevědomým procesům s jejich následným uvědoměním si.

Tím se ale opět oklikou dostáváme na samotný začátek, i když jde z části o pouhou lingvistickou formalitu - proč tedy nazývat vědomé procesy, kterých si ale nejsi v době jejich tvoření vědom a nevědomé procesy, nad kterými máš nulovou kontrolu, svobodnou vůlí?

Dohadovat se, který z těchto dvou pohledů je ten "správný", má pramálo smyslu. Je tu však jedno hledisko, které si možná nejsi vědom:

Nezaručí ti tahle kombinace přinejlepším náhodné výsledky, s nimiž následně souhlasíš a tvrdíš, že jsi je svobodně učinil?

Nemůžeš si totiž být nikdy jistý, jestli zrovna pracují vědomé nebo nevědomé procesy, nemůžeš mít pod kontrolou, jak pracují, kdy pracují, jaký vliv mají na tvé chování, pokud zrovna pracují, zkrátka nic.

A proto, aby sis mohl ideu svobodné vůle udržet, musíš povolat na pomoc další činitel - slepou víru.

Tobě prostě nezbývá než věřit, že rozhodnutí, které učinil tvůj mozek, bylo učiněno "svobodně", protože nikdy, nikdy nemůžeš zjistit, jaký podíl na tom rozhodnutí měly nevědomé procesy, pokud ne celých 100%.

Nezbývá ti, než věřit, že svobodná vůle existuje, i když ji nikdy nemůžeš prožívat jinak, než jako pocit, který se objeví až po tom, co směs údajně vědomých a nevědomých procesů odvedou svou práci a ty zjistíš výsledek.

Přeju krásný víkend!

Borius:

Připisuješ mi „slepou víru“ tam, kde mám zcela racionální vysvětlení, kde není znám žádný fakt, který by byl v rozporu.

Je pravdou, že nad procesem procesem nemáš kontrolu v časovém řádu desetin sekundy. Avšak máš nad ním kontrolu v řádu sekund. Pokud máš dostatek času, můžeš své rozhodnutí řádně promyslet. Třeba nyní, to co mi budeš právě odepisovat. Můžeš se prostě nadechnout a nechat volně plynout myšlenky, jak přicházejí a sázet je na klávesnici, nebo zpomalit a začít s myšlenkami pracovat, domýšlet je a přeformulovávat, tak jak se Ti budou více líbit, tak, aby ses s nimi mohl lépe ztotožnit. Proto bych řekl, že se tomu říká svobodná vůle – můžeš se sám aktivně angažovat. Proto se svobodnou vůlí nazývá pouze ten akt myšlení a rozhodnutí, kdy máš k dispozici dostatek času.
Je v tom určitá analogie s evolucí. Nazýváme ji evolucí, protože zde probíhá v časovém horizontu vývoj. Pokud někdo začne evoluci „pitvat“, zjistí, že žádná evoluce v krátkodobém horizontu vůbec není. Že se jedná o opak, o revoluční proces. Nemění se gen po genu, ale dochází revolučním skokovým změnám, k přepisu celých skupin uvnitř genomu, k deaktivaci a reaktivaci provázaných i přímo neprovázaných sekvencí. Tento fakt potvrzuje a zabývá se jím i Richard Dawkins (britský evoluční biolog a ateista) v mnoha knihách, např. Sobecký gen. Přes to všechno, když onen „evoluční“ proces budeme hodnotit ve vyšším časovém řádu, můžeme ho oprávněně nazvat evolucí a těžko někdo bude protestovat (vyjma pár pošuků).
Totéž platí i u fenomenu svobodné vůle. Hleděno pod „mikroskopem“ o žádnou svobodnou vůli nejde. Avšak poodstoupíme-li do vyššího časového horizontu, můžeme svobodnou vůli pozorovat u každého člověka.

Nevědomé procesy jsou určující pro jejich vědomý výsledek. Vše se zpracuje na nevědomé úrovni a poté přenese výsledek do vědomé. Platí to i naopak, je tam zpětná vazba kontroly. Pokud nejsi s výsledkem spokojen, zpracuješ vše (chceš-li: necháš svým mozkem zpracovat) vše znovu. Cyklus se může i mnohokrát opakovat, což se velmi často děje. Málokdo se spokojí hned s prvním výsledkem.
Řekl bych, že to zcela odpovídá jak běžné zkušenosti, tak všem dosud provedeným experimentům. Mimochodem, je na tom založena analytická psychologie i psychoanalýza. Každý psycholog (potažmo psychiatr) předpokládá, že veškeré psychické projevy mají svůj zdroj v prožitcích a zkušenostech, jimiž člověk prošel.
Řekni mi jediný důvod, proč si myslíš, že to není takto vysvětlitelné. Opět se vrátím k pokusu na myšlené město. Zkus si ho několikrát zopakovat. Vždycky zjistíš, že volíš pouze ta města, která znáš. Nikdy nezvolíš takové – byť existující město – o kterém jsi nikdy neslyšel. Alespoň za předpokladu, že nedojde ke zkreslení v paměti nebo k nějaké zkratce či interpretační chybě (např. Paříž/Basíš). Zrovna tak může dojít k dezinterpretaci vlivem nižší gramotnosti – např. Američané často si pletoucí Česko a Čečensko nebo dříve si pletoucí Česko a Jugoslávii.
Vždy, když si vzpomeneš na nějaké město, musela v minulosti nastat situace, kdy sis ono město uložil do paměti. Třeba četbou o tom městě, turistickým pobytem nebo v rámci vzdělávání. Například já mám fajn vzpomínky na město Kós (v Řecku), proto si na něj mohu vzpomenout spíše, než někdo, pro koho je to jen místo na mapě nebo dokonce o takovém městě nikdy neslyšel.
Nevěřím, že myšlení je zcela náhodný proces. Jsem přesvědčen, že má svá pravidla a zákonitosti. Když teď budu číst vše možné o Gize, budu sledovat dokumenty o Gize, vyhledávat cestopisy o Gize, uhnízdí se mi toto město ve vědomí a později přejde do podvědomí, s mnohem větší silou, než kdybych se jím vůbec nezabýval. Uvidím pyramidu a hned se mi vybaví: Giza. Zjednodušeně, tím co děláme dnes, si vytváříme živnou půdu pro to, co budeme dělat zítra (za týden, měsíc, rok).

Osobně nijak nelpím na používaných slovech. Pokud se změní pojem „svobodná vůle“ na pojem „zdánlivě svobodná vůle“ nebo „pocit svobodné vůle“ či „akt svobodné vůle“ nebo jakkoli jinak, nebude pro mne problém zařadit si to do slovníku. Ale nejsem moc přesvědčen, že k takové změně v praktickém používání dojde. Vidím to podobně, jako stále říkáme, že „už vyšlo sluníčko“ nebo že zapadlo, navzdory tomu, že nic takového se ve skutečnosti neděje. To, že zapadá Slunce, je jen iluze pozorovatele a technicky vzato došlo k něčemu úplně opačnému, tedy Země se pootočila do polohy, z níž pozorovatel ve svém zorném úhlu již nedokáže Slunce vidět. Slunce se ani nepohlo! Pojmy mnohdy přežívají, přestože se – někdy i radikálním způsobem – změnilo naše porozumění jim.

V krizových situacích nastávají okamžiky, kdy „svobodnou vůli“ vypínáme. Nejspíš to sám dobře znáš. Ale koukám, že už jsem se rozepsal nějak přespříliš, raději přestanu, nic se nemá přehánět… :-)

Sy_:

Fakt, že vidíš rozdíl mezi situacemi, kdy máš na rozhodnutí několik minut a těmi, kdy se musíš rozhodnout ihned a instiktivně ukazuje, že "svobodná vůle" pro tebe znamená zkrátka jen pocit, že výběr svobodně probíhá, nikoli skutečný, existující proces, který by tomuto pocitu odpovídal.

Protože ať už se rozhoduješ jakkoli dlouho, konečné rozhodnutí bude při bližším pohledu (ty tomu říkáš pitvání pod mikroskopem, já tomu říkám zkoumání toho, co je reálné) stejně učiněno v podstatě automaticky, s větší části procesy, které si ani nemůžeš uvědomit a jejichž vliv na daný výběr si v běžném životě nepřipouštíš, díky čemuž je iluze svobodné vůle zachovávána.

Takže myslím, že se můžeme shodnout na tom, že se v konečném chápání neshodneme, i když se vlastně shodujeme :)) každý se na tuhle otázku díváme z jiného hlediska a tomu tvému rozumím.

Máš pravdu, že můžu nechat myšlenky plynout a začít je sázet na klávesnici, případně je zpomalit a přeformulovávat, ale myšlenky, které přicházejí, stejně jako procesy, které podmíní akci "začít psát" nebo "zpomalit a začít přeformulovávat", jsou automatické a pocit, že nejsou a že existuje nějaký činitel, který je aktivně, nezávisle a svobodně ovlivňuje, není nic než pocit, jež je při bližším pohledu bez debat pouhou iluzí.

S tvými formulacemi "zdánlivě svobodná vůle" nebo "pocit svobodné vůle" jsem velmi potěšen, neboť odpovídáji nadpisu celého článku i názvu videa.

Tohle je taky jediný účel tohoto blogu - nechci se hádat nebo někomu dokazovat, že mám pravdu. Chci vědět, jak funguje realita v opozici s tím, jak si myslíme, že funguje. A nedělám to jen tak pro srandu králíkům, mám k tomu následující důvod:

Ma rozdíl od tebe si většina lidí myslí, že mají svobodnou vůli v takové formě, která prostě při bližším pohledu není absolutně představitelná.

Nedosáhli uvědomění, kterého jsi dosáhl ty, že se věci v podstatě dějí sami a pocit, že tomu tak není, je pro tebe v pořádku. Lidé věří, že mají nad vším takovou vědomou kontrolu, která není reálně možná.

A tohle všechno se oklikou vrací k hlavnímu tématu tohoto blogu - neexistuje nikdo, kdo by takovou kontrolou mohl oplývat.

Ty jsi s tím smířen a uvědomuješ si, že je to jen pocit, ale mnoho lidí se s tímto pocitem ztotožňuje jakožto s oddělenou, jedinečnou, reálně existující entitou, která prožívá jejich život. Harris to zmiňuje na samotném konci videa.

Nejsem si jistý, jestli ses do tohoto tématu díval hlouběji, ale já nemám nejmenších pochyb o tom, že právě tenhle pocit je příčinou ohromného množství utrpení v životech mnoha lidí a hlubší rozbor zdánlivě nezpochybnitelných procesů, jako třeba právě svobodné vůle, může pomoci tento pocit - tuto barikádu, která člověka odděluje od všech a všeho ostatního, nadobro zničit.

Pocit oddělenosti JE v jádru všeho zbytečného utrpení, které se kdy událo. Bolest tu bude vždycky, ale utrpení být nemusí.

Borius:

Příjemný zbytek neděle přeji. :-)

V jakémsi filmu sděluje rozhořčeně zamilovaná dívka svému chlapci: „Musím Ti něco důležitého říct. Já tě nemiluju. Žádná láska totiž neexistuje. Je to všechno velký podvod. Mozek mě oblbuje nějakýma drogama a tebe taky.“ A dívka má pravdu. Chlapcův pocit, že dívku miluje, je vyráběn mozkem, vytváří za pomoci biochemických látek (etylmetylamin & dopamin) sebeklam, který chlapec vnímá jako zamilovanost, respektive lásku.

Zvykli jsme si označovat nějakými pojmy pocity a prožitky tak, jak je vnímáme. Přitom ty pocity samy o sobě neexistují, jsou jen projevem mozkové činnosti.

Zdůrazňuješ potřebu (ne-li přímo nutnost) uvědomit si tento klam a zříci se svobodné vůle jakožto iluze. Tento problém je starý jako přemýšlivé lidstvo samo. Všude je k němu nějak přistupováno. V tom je největší rozdíl mezi západním způsobem myšlení, vyrostlé z kořenů řeckého filosofování a žido-křesťanské religiozity, a východním (orientálním) způsobem myšlení, kde měli nezanedbatelný vliv myslitelé jako Buddha, Konfucius, Lao-c', Tao te ťing (taoismus). Jedním z největších rozdílů mezi východem a západem je právě ve lpění na jakémsi „já“, na přijímání svobodné vůle, nebo naopak zříkáním se svobodné vůle jakožto klamu a osvobozením „já“ od reality.
V tomto máš velice blízko k onomu východnímu konceptu. Píšeš:
„Nejsem si jistý, jestli ses do tohoto tématu díval hlouběji, ale já nemám nejmenších pochyb o tom, že právě tenhle pocit je příčinou ohromného množství utrpení v životech mnoha lidí a hlubší rozbor zdánlivě nezpochybnitelných procesů, jako třeba právě svobodné vůle, může pomoci tento pocit - tuto barikádu, která člověka odděluje od všech a všeho ostatního, nadobro zničit.
Pocit oddělenosti JE v jádru všeho zbytečného utrpení, které se kdy událo. Bolest tu bude vždycky, ale utrpení být nemusí.“
Jsem si takřka jist, že pod to by se Siddhárthu Gautama bez problémů podepsal.

Já jsem spíše pro západní pojetí. Nechci „osvobozovat já“ od mozku jako samostatnou entitu, ale naopak blíže pochopit to, že ono „já“ vzniká jako činnost mozku. Nechci se zříkat (svobodné) vůle a vlastního vědomí, ale  naopak je přijímám jako jeden z nejúžasnějších darů, které máme.

Na začátku komentáře jsem psal o dívce, která „prohlédla“ iluzi lásky. Na místě chlapce bych ji odpověděl asi nějak takto: „A přesto tě miluju!“ A doufal bych, že dívka na lásku nezanevře jen proto, že je to šalba mozku.

Ono je ve své podstatě jedno, jestli bude člověk říkat, že se rozhoduje on sám, nebo že se rozhoduje jeho mozek v interakci na okolí. Je to totéž, jen jsou použita jiná slova a jiný pohled na stejnou věc. Důležité je, aby se rozhodovat nepřestal, aby nevyhasl v beznaději. Pokud mu v tom pomůže uvědomění si, že žádné vědomí a vůle „neexistuje“, dobrá. Pokud mu v tom naopak pomůže pochopení toho, co to vědomí a vůle je a že „existuje“, rovněž dobrá.

Sy_:

Co jsi napsal je perfektní!

Míchání jablek a hrušek, díky kterému se konečně opravdu dostáváme k jádru toho, oč tu celou dobu běží. :)

Na začátek bych chtěl rovnou říct, že máš naprostou pravdu. Láska či zamilovanost, pocit jakkoli neskutečně neuchopitelný a kouzelný, nakonec není nic, než dávka etylmetylaminu, dopaminu, fenylethylaminu případně oxytocinu či dalších.

Co s tím dělat? Nic. Láska je prostě láska. Tahle přitažlivost patří k biologickému fungování těla, do nemalé míry ručí za to, že dochází k aktu reprodukce.

Jako zklamání to může přijít lidem, kteří věří v na těle nezávislou duši, protože láska je takovými lidmi odjakživa připisována duši, nikoli dávce chemie.

Dál: Strach. Adrenalin, norepinefrin, dalších tucet všemožných hormonů!

Nechme zatím stranou psychologický, nepřirozený strach, za který je z velké části zodpovědná kategorie, které se budu věnovat níže, a dostaneme to samé, co u lásky - přirozené fungování těla. Reakce typu "útěk nebo boj", slouží k přežití organismu. Absolutně žádný problém.

Teď jsme se dívali blíže na druhý a třetí nejsilnější pocit vlastní všem lidem.

Zjistili jsme, že při bližším pohledu opravdu vyprchává onen pocit neuchopitelné magické síly u obou dvou, nicméně jsou součástí přirozeného fungování našich těl a vždy byly, stejně jako u ostatních živočichů a že mají reálný chemický základ a do určité míry, s čímž budeš nejspíše souhlasit, jsou ve své čisté podobě stále nepostradatelné pro přežití.

Konečně pojďme na číslo jedna.

Na nejsilnější, nejčastěji přítomný pocit, který lidé prožívají, ať už bdí či sní, ať jsou opilí či střízliví, ať jsou šťastní či nešťastní, ať už jsou zrovna zamilovaní, nebo k smrti vystrašení:

Pocit oddělné entity. Pocit "já". Pocit bytosti, žijící uvnitř našeho těla, prožívající "náš" život, vládnoucí svobodnou vůlí, oddělené od všech a všeho ostatního, přemýšlející, rozhodující se, konající, vidící, slyšící, cítící.

Osvěž mi paměť: Jaké chemikálie způsobují tenhle pocit? Jaký má reálný, uchopitelný základ? Jakým způsobem patří k nutnému, přirozenému fungovaní organismu v takovém rozsahu, v jakém se vyskytuje?

Na tomhle místě něco malého k zamyšlení: Zvířata ani děti tenhle pocit nemají. Opravdu ti tyhle dvě kategorie přijdou jako dysfunkční, neurotická, vystresovaná a životu neschopná stvoření? Přemýšlej o tom. Něco tu smrdí, což? :))

Srovnáváš pocit svobodné vůle a pocit "já" s pocitem zamilovanosti. To je naprosté nepochopení toho, o čem píšu. Tyhle dvě kategorie jsou den a noc.

Je pocit "já" skutečný, založený na existující chemické reakci v těle, nebo je to jen nezpochybnitelná iluze?

Nelíbí se ti východní pojetí, jež "osvobozuje já" od mozku jako samostatnou entitu a místo toho chceš radši blíže pochopit, že ono "já" vzniká jako činnost mozku.

Ani jedno není skutečné. Žádné já neexistuje, nemůžeš ho osvobodit ani pochopit, i když samotnou snahou o to můžeš strávit celý život s pocitem, že se blížíš něčemu skutečnému.

Žádné já neexistuje. Není to žádný mozkový proces ani nic, co lze od mozku oddělit a poté žít v klidu.

Ono zkrátka vůbec neexistuje, nemá reálný chemický základ v mozku, není to nic než hromada myšlenek vzniklých užíváním jazyka a opakováním naučených konceptů, v jejímž jádru není NIC.

Nula. Zas a znova, dokola - není tam NIC.

Můžeš strávit roky hledáním svého já nebo dokonce svého Pravého Já nebo Vyššího Já, aniž by sis položil tu nejzákladnější otázku ze všech:

Existuje vůbec nějaké já kromě myšlenek, které na něj odkazují?

Tohle není rétorická otázka. Existuje? A ještě, než odepíšeš: Skutečně ses podíval?

Borius:

Bezva, můžeme pokračovat. :-)

Píšeš, že neexistuje žádné já. Přičemž vše mi svědčí o opaku. Mohu se na sebe podívat do zrcadla, sepsat vlastní životopis, procházet fotkami, štípnout se, vzpomínat. Nic z toho bych nemohl, pokud bych neexistoval, pokud bych nemohl říct „já skutečně jsem“.

Píšeš, že neexistuje žádné já. Máš-li tím na mysli cosi odděleného či nezávislého na vnějších a vnitřních okolnostech, pak s Tebou souhlasím. Pokud bys měl na mysli, že neexistuje žádné „já“ v jakékoli formě, pak s Tebou nesouhlasím. Z jednoduchého důvodu: Nyní Ti píšu právě já a nikdo jiný. Ne sousedka, ne ségra, ale já. Tato kategorie má velký smysl. Můžeme se s něčím ztotožnit, zatímco jiné odmítnout, můžeme být schopni rozlišit vlastní prožitky, názory a zkušenosti od prožitků, názorů a zkušeností všech ostatních lidí. Rekurzí onoho „já“ jsme schopni vcítění a empatie ke druhé osobě.

Psychologie je schopna úspěšně pracovat s tímto fenomenem „já“. Dokáže popisovat přímovazebné zpracovávání, lokalizované zpětné zpracovávání i rozšířené zpětné zpracovávání. To vše je testovatelné a ověřitelné při skenování mozku. Gary Craig popisuje „interoceptivní reprezentaci reprezentovánou v rostrálních oblastech insulární kůry pravé hemisféry, což vytváří – možná unikátně u člověka – základ pro subjektivní vyhodnocení vlastního stavu, onoho: »jak se cítím«.“ Necítím potřebu předpokládat nějaké „já uvězněné v těle“ nebo „vyšší já“. Přinejmenším ne v rámci toho, jak se zde o tom bavíme.

Nějak si stále nedokáži představit, co by mělo znamenat „pocit oddělené entity“. Podle mne by takový předpoklad postrádal jakoukoli možnost tento fenomen zkoumat a studovat. Avšak zkoumat „vědomí já“ můžeme stejně jako kterýkoli jiný fenomen, třeba jako tu lásku či strach. Buďto jako stav duše (tedy psychologií) nebo činnost mozku (tedy neurologií). Obě vědy již na tomto poli mnohé prokázaly. Máme přesně zmapováno, kde a jak ono vědomí „já“ neboli vědomí o vědomí vzniká a které části mozku se na něm podílejí, např. podle Františka Koukolíka: „Kognitivní a afektivní kontrola řídících funkcí. Kontrolní oblasti – přední cingulární kůra (ACC) a laterální prefrontální kůra (LPFC) – jsou uzly sítě kontrolující řídící funkce společně s orbitofrontální kůrou (OFC), amygdalou, jejíž činnost se podílí na tvorbě afektu, a nc. accumbens spoluodpovídajícím za motivaci. Difuzní modulační vlivy tvořené dopaminovými neurony vystupují z ventrální tegmentální oblasti (VTA ). Řídící funkce jsou jak pod kognitivní, tak pod afektivní kontrolou.“ Dále popisuje patologické stavy, doprovázené ztátou schopnosti „pocitu já“: syndrom uzamčení, akinetický mutismus, demence, autismus, depersonifikace.

(Je jasné, že většina lidí nepotřebuje znát přesné principy, popisy a vzorce, ale vystačí si s obyčejným „já, ty, on…“, aniž by tomu rozuměla na odborné úrovni. Je to totéž, jako jen málokdo z náš zná přesné vzorce popisující tření či gravitaci, přestože je využívá neustále. Nemusí znát povahu fotonů, aby si v noci rozsvítila světlo. Věci zkrátka fungují bez ohledu na to, jestli známe jejich přesnou povahu. Člověk může mít někoho rád aniž by věděl, jak tento fenomen zpracovává mozek. Zrovna tak k tomu, aby se mohl rozhodovat, rovněž nepotřebuje znát všechny procesy v mozku, které se na rozhodování podílejí.)

Zmiňuješ se o zvířatech a o dětech. U dětí se uvědomění sebe sama začíná vytvářet přibližně ve věku tří let. Podle mne to má biologické opodstatnění. Je to věk, ve kterém matka ukončuje kojení, je psychologicky a sociálně připravena na další dítě, přičemž to stávající se musí nutně začít osamostatňovat, učit se poznávat svět kolem nejen skrze matku, ale přímo. Samozřejmě píšu o přirozeném prostředí, nikoli tom našem, zcivilizovaném – na něj se ještě nestačil organismus člověka plně vývojově adaptovat. Dítě, které úspěšně neprojde tímto krokem (uvědomění si sebe sama, svého „já“), nebude schopné se osamostatnit a začlenit do společenství.
U zvířat bych byl opatrný při určování, nakolik jsou si vědoma sebe sama. Člověk si po celou historii myslel, že je něčím totálně odlišným, že má mentální schopnosti, které všechna ostatní zvířata postrádají. Ten rozdíl se začíná pomalu stírat. U některých zvířat bylo experimentálně ověřeno, že jsou si do určité míry vědoma „svého já“. Některá (tuším delfíni, šimpanzi, krkavci) jsou dokonce schopna se poznat v zrcadle a odlišit od kohokoli jiného. Delfíni si dávají něco jako vlastní jména, kterými označují sebe jako svébytného jedince ve skupině. Očekávám, že tady nás věda ještě hodně překvapí.

Přemýšlím nad touto Tvou větou:
„Je pocit "já" skutečný, založený na existující chemické reakci v těle, nebo je to jen nezpochybnitelná iluze?“
Přiznám se, že té otázce příliš nerozumím. Vyměňujeme si tu názory, přičemž já vyjadřuji svůj postoj a Ty ten svůj. Myslíš, že je to iluze, že ten můj názor je můj? Taktéž třeba s nohou; rozpoznám svou nohu od nohy někoho jiného. Obzvlášť v tlačenici v autobuse, kdy ta moje se ocitne vespodu. ;-) Tak je to se vším, co se váže ke mně (k mému já): má práce, mé koníčky, má nálada, mé peníze. Dokáži určit, co se se ke mne vztahuje a považuji to za užitečné. V čem by bylo přínosnější, kdyby toto jasné vědomí sebe sama přestalo být praktikováno v běžném životě? V čem by bylo výhodné či užitečné přestat si uvědomovat ono „já“?

Sy_:

Pojďme :)

Píšu, že neexistuje žádné já. Můžeš se dívat do zrcadla a mít pocit, že se díváš sám na sebe, ale uvnitř tebe žádné já není. Můžeš napsat životopis všeho, co jsi kdy prožil, ale ve skutečnosti kromě oněch prožitků neexistuje nikdo, kdo je prožil. Můžeš se štípnout a vyvstane pocit štípnutí a můžeš vzpomínat, ale na nic jiného, než na zdánlivé já vzpomínat nemůžeš, protože žádné reálné neexistuje.

Další omyl je, že nic z toho nemůže existovat, pokud neexistuje "tvé já". To je nezpochybněná premisa, z niž vycházíš ve všem, co jsi dosud napsal a z chybné premisy nic pořádného nevytlučeš, ať se snažíš sebevíc.

Jistěže může všechno existovat bez tebe, ono dokonce existuje. Pocit existence je nezpochybnitelný, říkejme tomu třeba vědomí (consciousness, awareness). Proto nepoužívám „já neexistuji“, protože tato formulace odporuje intuitivní pravdě, o niž nemůže být pochyb - existence jakési existence je nevyvratitelná, jinak by neexistovalo absolutně nic.

Na druhé straně stojí pocit, že existuji ve formě jakési autonomní entity. Upřímná snaha zjistit, jestli ve skutečnosti existuje, vede k uvědomění, že její neexistence je fakt. Proto používám radši „já neexistuje“, je to stravitelnější a nakonec i přesnější.

Proč by k existenci existence bylo tebe třeba? Tělo je reálné, to ano, ale ty jím nejsi. Nejsi ani celkem těla, mysli, vědomí a podvědomí, všechny tyhle věci perfektně fungují, aniž by tě k tomu bylo třeba. Vracíme se tím trochu k oné otázce svobodné vůle – pokud jsou všechny procesy v podstatě automatické a nemáme je pod vědomou kontrolou, kde se v onom řetězci samostatného fungování tohoto lidského organismu nachází místo pro nějaké „já“, které by mohlo cokoli dělat a proč by ho vůbec bylo k čemukoli třeba?

Rozumím, že máš velice silný pocit, že mi právě píšeš teď ty a nikoli tvoje sestra, ale je tomu skutečně tak? Vím, že tahle otázka se zdá být regulérně mimo, ale není. Kde se nachází ono „já“, které mi právě píše, mimo pocitu, který je přilepen na automaticky běžící akce?

Pokud se na to skutečně podíváš takto, neodepisuješ mi ty. Naprosto automaticky probíhá čtení, přebírání samovolně se vynořujících a mizících myšlenek i odepisování, v podstatě jde o monolog života sama se sebou, který je díky pocitu já vyvěrajícího z nálepky: já čtu, odepisuju, myslím „chybně“ interpretován jako dialog dvou oddělených entit.

Tato dvojnost neexistuje v jiné formě, než ve formě tohoto pocitu, s nímž jsme se odjakživa ztotožňovali. Tento pocit při bližším pozorování a uvědomění, jak realita funguje, mizí. Opravdu, opravdu mizí. A taky se vrací, zvyk je železná košile, a tak trvá nějaký čas, než zmizí úplně.

Tato kategorie, jak píšeš, má opravdu smysl. Praktický. Můžu označit jednoho člověka z dvaceti, když to bude potřeba, díky jeho jménu. To je v pořádku. Jak jsi říkal, i některá inteligentní zvířata jsou schopná takového chování. Tato praktická vychytávka ale nemá absolutně nic společného s pocitem já.

Když na někoho dvakrát zavolám jeho jménem, může mít každé takové oslovení naprosto rozdílnou kvalitu – jedno může být klasickým označením "cizího člověka", druhé může být pouze praktickou pomůckou s hlubším uvědoměním, opravdovým uvědoměním, že mezi vámi ve skutečnosti není žádný rozdíl. Stejně jako když někdo zavolá tvoje jméno, neřekneš: "Já neexistuju", nýbrž odpovíš "Zde!", i když víš, že uvnitř nikdo takový mimo onen pocit není.

Pokud se ptáš, zda to má nějaký praktický účinek, je to stejné, jako by ses ptal, jestli by stálo za to vymýtit ze světa rasově motivované války a náboženské konflikty, protože všechny z nich jsou založeny na tom, že druhého vnímáme jako odděleného a rozdílného od nás.

Ty vidíš praktický význam v tom, že jsme schopni rozlišit vlastní prožitky, názory a zkušenosti od prožitků, názorů a zkušeností ostatních lidí. Na to ale žádné já nepotřebuješ. Pokud si myslíš, že když si neexistenci já uvědomíš, nějakým způsobem začneš vnímat vjemy a zážitky ostatních lidí, zřejmě máš za to, že mluvím o něčem z pohádky, ale ono je to vcelku jednoduché.

Smyslový aparát vnímá, co vnímá a to samé bude vnímat dál, po prohlédnutí iluze se nenapojíš na nějaké univerzální vědomí a nebudeš dysfunkční součást celku s pocitem levé nohy tvého souseda místo své vlastní.

Co se týče psychologických kategorií a definic, nemám tušení, co znamenají a pro to, co říkám, mají pramálo významu. Znáš to: pokud to neumíš vysvětlit jednoduše... a vložené citace mi jednoduché nepřijdou, i když z toho, co jsem pochopil, zkoumají vznik pocitu já, ale tím, zda reálně nexistuje, ne vlastně nezabývají.

Tyto definice nežiješ. V každou chvíli žiješ buďto s pocitem, že jsi existující, oddělená bytost, nebo nikoli. Tady neexistuje žádné třetí východisko.

Píšeš, že necítíš potřebuje předpokládat „pocit oddělené entity“ a přesto ho prožíváš právě teď, když čteš tyto řádky. "Ty je čteš." Zkoumej ten pocit, pokud nevíš, co znamená pocit oddělené entity. Znamená přesně tohle.

Máš pravdu, že „vědomím já“ se zabývá jak psychologie, tak neurologie a obě vědy na tomto poli mnohé prokázaly. Psychologie prokázala naprosté nepochopení a neurologie faktickou neexistenci tohoto já, viz Harris na úplném konci.

Na tomhle místě vyřknu jeden hodně odvážný a možná i šílený předpoklad; předpoklad, který přijde člověku, který se nikdy nedíval dostatečně upřímně a dostatečně dlouho, jako podivné scifi:

Všichni mistři, kteří byli skutečně probuzení, ať už jde o Buddhu, nepochybně o Ježíše, pokud existoval, Ramanu Maharshiho, UG Krishnamurtiho, básníky jako byl Hafiz, Rumi nebo Walt Whitman a další tisíce vědců, spisovatelů i duchovních ze všech možných náboženských směrů i naprosto obyčejných lidí, o kterých nikdy nikdo neslyšel, měli společnou jednu věc, věc, s níž na paměti dávají díla takových lidí tak neskutečný smysl, že to nemůže být náhoda.

Všichni si uvědomovali neexistenci já. A to nikoli v intelektuální rovině, v jaké ji zatím chápeš ty, ale v takové, že já upřímně hledali a na jeho údajném místě našli, nebo spíše nenašli něco, díky čemuž je teď označujeme jako výjimečné. Nenašli absolutně, ale absolutně nic, z něhož vzešlo to nejlepší, co kdy lidé vyplodili.

Není ani moc velkým překvapením, že moderní psychologie má pro tohle uvědomění svojí škatulku a speciální kategorii terapií a léků, které na něj předepsat.

Nemám nejmenších pochyb o tom, že mnohé z největších osobností lidských dějin by dnes byly, pokud by o tom otevřeně hovořily, označeny za psychicky nemocné pacienty trpící depersonifikací.

Na to snad můžu povědět jen: No a co? Pokud je tohle uvědomění skutečné, a ono je skutečné a je dokonce nevyhnutelné, pokud člověk upřímně pátrá, potom je mi absolutně jedno, jak to nazve dysfunkční sebepotvrzující pavěda.

Proti „já, ty, on...“ absolutně nic nemám. Je to velice praktická věc a přestat ji používat by ničemu nepomohlo.

U dětí začíná uvědomování si jakéhosi „já“ přibližně ve věku tří let. Začíná pomalu a pokud si všimneš, od těch tří let se začne pomalu ale jistě vytrácet ta největší hravost, bezproblémovost a radost ze života, i když se to liší případ od případu a svou roli hraje tisíc proměnných.

Že jsou šestileté děti malé a roztomilé ještě nemusí nutně znamenat, že to nejsou mizerně se cítící, depresivní lidé – protože mnohé z nich opravdu jsou. Například mé nejhorší období života, na jaké si vzpomínám, bylo okolo pěti až deseti let, kdy se mé já silně dotvářelo.

Biologické opodstatnění může být jedním z vysvětlení, já bych ale proti tomu nabídnul vysvětlení, že se jedná o mix naučených konceptů, formy jazyka, jež v nás upevňuje tento pocit a opakování vzorců po rodičích a všeobecně dospívání v prostředí, které nenabízí absolutně žádnou alternativu ani důvod k pochybám. Jako důkaz bych snad poskytl fakt, že mnoho domorodých kmenů vnímá vlastní identitu naprosto odlišně od nás a mnoho z nich rozdílně od těch ostatních. Pokud je to z určité části i genetického rázu, potom bůh s námi :)

Zatímco strach a láska budou v jisté formě přítomné pravděpodobně ve všech kulturách, protože jde o biologický mechanismus k našemu přežití, pocit já v takovém smyslu, v jakém ho vnímáme v našem prostředí, je jim naprosto cizí a mnohem blíže mají k pojetí „vše je jedno“, ať už jde o severoamerické indiány či australské domorodce, ale tím neříkám, že s nimi ve všem souhlasím.

Pravděpodobně máš pravdu, že pocit já je třeba k "úspěšnému zařazení do společnosti." Proto dnešní společnost takto vypadá.

Jakkoli si jsou zvířata vědoma sebe sama, jde s největší pravděpodobností o praktickou pomůcku k přežití, tak jako se tento pocit postupně formoval v nás, až nám přestal pomáhat a začal náš život diktovat (což je samozřejmě pouze má domněnka, zapadá mi to se vším ostatním). Kam to vedlo se můžeš dočíst v novinách nebo se mrknout na zprávy.

S lidmi, na rozdíl od ostatních zvířat na téhle planetě, je očividně něco v nepořádku. Já myslím, že o čem píšu je jedna z hlavních příčin vší šílenosti. Co si myslíš ty? Myslíš, že všechno to lidské šílenství je jen náhoda?

Nakonec pokládáš tu nejlepší otázku ze všech. Jakou má tohle všechno hodnotu? Není to jen intelektuální masturbace? Mění tohle uvědomění něco?

Odpověď je naprosto snadná. Mění naprosto všechno a zároveň vůbec nic, protože to takhle bylo vždycky. Odhodíš to, co není reálné a to co reálné je reálným vždycky bylo, takže žádnej ohňostroj. Nepřidáváš nic nového, kouzelného ani výjimečného. Je to docela obyčejné.

Takže pokud se ptáš, jestli má nějaký přínos, že uvidíš neexistenci já, asi bych se nazpět zeptal: myslíš si, že má nějaký přínos řídit se realitou místo na první pohled nenapadnutelnými, ale při bližším zkoumání naprosto nekoherentními teoriemi?

A nakonec něco, na co jsi omylem zapomněl odpovědět:

Existuje nějaké já kromě myšlenek, které na něj odkazují?

Žádná rétorická otázka. Existuje? A ještě, než odepíšeš: Skutečně ses podíval? Teď?